Poryv

Vítej, čtenáři, do vřelýho podzima, který fukou pod dveřmi žene útržky vzpomínek rozdrásané časem.
Jak jistě víš, lítice politické kampaně už napjala hlavy do všech stran a už se ví, že ji zastřelí jen lid salvami hlasovacích lístků. Ozvěny vichřic ze severních zemí slyším ještě dnes. Trnu nad kruhem listího mezi řadou kovových mašin po obou stranách ulice Rotalova a najednou je mi jasné, proč si ten náš kocour taky honí ocas.Ve státě Washington léta páně 1940 vítr sfouknul visutý most, když se nárazy trefoval do rozvlněné konstrukce a najednou vím, proč se takový mosty u nás nestaví. O čem mluvím znáš, čtenáři.
Moje kolo chce taky dofouknout, krážem městem svýho řidiče vkliňuje do zázemího domova.
Prach a jíly naváté z celé země jsou v šílených horizontech založené pod celým Brnem kde dlím. Co ale o jílu může člověk vědět, dokud si jej nerozetře jazykem o patro a nepozná, jak škrábe a mezi zuby teprve. Spraš jsi a ve spraš se obrátíš.
Ve hvozdech a lesích zvláštního určení jsou schováni lesočeši jako srnky plaší.
Závan nese vzduchem vylekané otěže.
Shlédnu do dlaní a vím, kam patří.
Z novin čteš, čtenáři, o horách českých paprik, které nikdo nechce. Mléka nalitá do brázd v protestu k dotačním programům nemluvě o paběrkách brambor, řep.
Už nebude trvat dlouho, než osobně uvíznu v kontejneru, třeba s hnijícími banány, nohama směrem na zenit.
To docela vadí, protože kdo pak pustí chudáka kocoura Masaryka zpátky do tepla domova?
Kdo bude psát za Sirku blog?