Den před odjezdem do Pouzdřan

Bydlení bylo v Potštejně.
Jako bychom byli v Mutěnicích snad, v kopci jako Čebín.
Vidím to matně, ale kráčel jsem ulicemi sem tam jakoby nic.
Jako cizí návštěvník cizího města, o kterém vím jen jedno.
Střih.
Najednou jsem byl pak u ní v domě, byla otočená k lince a já za rohem tiše popadl dech, ale zahlédla mě. Pak už jsme jednostranně mluvili, jak jde život.
Sen jako echo ozvěn.
Kolem prošel mladý vousatý muž a vypadal jako Jiří, nechtěl jsem mu být na blízku.
A pak její tři děti, Kristin, Oern a třetí ještě nemluvně.
Nepamatuju si konec, ale myslím, že mě objala.
Ráno jsem nechtěl bdít a bylo mi smutno.

Kouzlo suchého ledu

Egon Sirka si už opět zatrhl ohmataný strup. V územním plánu totiž je, co být nemá a Egon tak freneticky ťuká myší do mapy, měl by zavřít pusu.
Na vesnici o dvě sta kilometrů jinde staré báby v autobuse tlachají.
O tom, že nejsou v obchodě vejce a jedna z nich tak nemůže buchtou uklidnit vnuka, kterého vychovatelé ve škole trápí a vnuk kouše. Zatím co její manžel už standardně chrní, ona že zvládne posekat fůru dřívího a v čem že jezdí ten jejich soused Ajsman.
To ovšem vůbec nezajímá prastarý buk, který už třetí století drží bobříka mlčení kdesi v pralese Bukačka. Z hlediska věčnosti je mrtvý i on.
Když se suchý led zalije vřelou vodou v z dušičkové hlavě dýně, nadělá v mžiku z karnevalu osudový danse macabre.
Lom Bílina je naopak nejnižší místo státu, hned po propasti Macocha. V Macoše je navíc život: živoucí jelení jazyky, zelené jako puškvorcový čaj.
Když se mluví o krajinném rázu nebo krajině kulturní, je nutné první dobrou obsadit Popelínem, to dá rozum. Kdo ví, zda jeho chodníky jsou stále počárané slovy stárnoucích básníků.
Egon si promne víčka, územní plán už vypadá opět k světu.
V mezidobí si kocour Masaryk hřeje své útočiště pod postelí.
Má oči jako had a ocas jako zrádnost lstivé šelmy.
Ví o tobě, čtenáři.