Pokoveným cárem

Čas hladoví.
Sápe se hnědýma pazourama po šlachách a do loketních a podkolenních jamek.
Na mě si ale nepřijde a já si zas nepřijdu na vodu, skrytou čtyři metry třicet pod úrovní svratecké nivy. Havrani starejch časů si sedaj po drátech vůkol a jsou v upomínku a svědectvím:
Chodíme po svěcený zemi už příliš dlouho, krajina gotická negotická.
V minulým životě, čtenářko, jsi se mohla narodit klidně jako žena Čejčskýho rybáře a já jako Komořanský rejdař.
Jak ale začít nový život, když pach toho starého ne a ne smýt? Jak prolomit stavidla krajnosti?
Křísni do dlaně pokoveným cárem a oblíkni bílý kabát.
Objevíš se po uši v kovových šponách, někdo tě fotí.
A fouká ti do vzpomínek, kope do nervů.
Nepomáhá?
Zbývá zmapovat trasy městské hromadné dopravy a vozit se nocí sem a tam, jako léta páně 2016 mladá slečna Binková opile pendlující rozednívajícím se Brnem, klimbající v tíze spánkový deprivace.
Čtenáři, naskoč. Potkáš mě na lince 57 od Rozcestí po Slavíčkovu a hned číslem 81 na Nerudovu k Moravské zemské knihovně, kde ve třetím patře sedím nad celým ročníkem Večerního Českého slova nakladatelství Melantrich z roku 1920, který napřesrok oslaví celou stovku.
Nechtěli jsme to ale jet vpřed? Vždyť žádné spoje dnes do minulosti nejezdí.
Jen naopak.

Popelín

Docela obyčený vztahy

Slovutnej čtenáři,
přijmi hořkej pardon za obdlužné mlčení pantů. Začátek srpna jsem věnoval malýmu vandrovánímu.

Nedlouho poté jsem ujel na výměnu mládeže skrz program Erasmus+, projekt se jmenoval Work it out a byl zaměřen na schopnosti řešení problémů, organizování života, předcházení vyhoření. S tímto projektem se spojila převeliká životní radost a nebudu-li přehánět, byl to jistě hned po státnicích nejdůležitější okamžik tohoto roku. Učím se řecky, jde to pomalu, neboť mě září drží v kladenský kravatě a mít čas se rovná malému požehnání. 

Den před včerem jsem byl darovat svou šestou krev, v doprovodu navštívil Alfu, Kabinet Můz a Tři ocásky. Slunce už vůbec nesvítilo srpnově, stíny se dloužily a i když mně bylo od bodnutí dobře, nešlo mi pro dojetí a malou úzkost nadechnout do plna. A teď klíčová otázka. Co bych dělal bez všech těch fotek?

Byl bych to ještě já?
V posledku ti, čtenářko, vrhnu posledních pár grafických záznamů, který něco znamenaj.

Nemůžu říct, že bych se vyznal. Spíš jsem víc než přítomnej, jakmile začnou lidi mluvit jaksi víc z nitra. Co jim přijde úžasný, neuvěřitelný, naprosto speciální. Čeho se naopak bojí, žasnou, těší a kde si nejsou jistý v kramflecích.

I když jde o docela obyčejný vztahy.

A copak já se můžu plavým střihem odpoutat od reality? Od vážnosti mladé řekyně Konstantiny, která neví co se životem? Od události, kdy jsem při kontelaci systemické terapie představoval její zkušeností stísněnou duši, utrápený tělo i pouta časem notně zteřelý?