Už se zase oteplilo a neprší. Ve větvích se vítr prohání čerstvě vyrašenými listy, opýřenými až běda, je pozdní jaro, upřemýšlená čtenářko, už si ho z loňska skoro ani nepamatuješ, možná jsi tuze pila a možná pro samé učení jsi od stran ani nepozvedla oči.
Říkal jsem vítr? Kdepak vítr. To do nejmenších spár zalézá koronavirová lítice. Než ochořelé a křížky seje nejistotu a nás zanechává separované pečlivě, jako maso od kosti. Najednou se lidi ptají po životě docela jinak, vždyť se se stařičkým dědou ani nestihli rozloučit, jiní si do ruky berou politický protest:
"Proč si děláte z krize byznys?"
Nechme ale stranou věci všech. Karanténa je vlastně usebráním, dovnitř.
Na webu streamovací služby jsem zahlíd hezkou reklamu, byli v ní patetické záběry na zdravotnické týmy, které zachraňují životy a které zoufale potřebují ulevit od těžkého břímě(te) návalů nemocných, končilo to nadějí a sloganem: "Stay home, like a pro.", tak jo, zase reklama na sport, tentokrát e-sport.
Už mi dochází čas a živiny, já se ptám třeba jak k tomu všemu přijdou ti, co nemají číslo na Babiše nebo ti, kterým současná situace pozdního kapitalismu nedovolila než pracovat v prekérních pracovnch vztazích a kteří teď dřou bídu ještě víc než dosud.
Ale pokud začnu mluvit o nekonečném blížení, zbývá mi jen obmyslet Možnosti milostného románu:
Jediný způsob jak setrvat na tomto světě je odpouštět si rychleji, než si stačíme ubližovat.
