Milej čtenáři,
rozjitřený rok dvatisícedvacet, to zní jako dvatisícepadesát, ale nebudeš se dvakrát divit, až to přijde, stejně jako jsi se nedivil od slovnutnýho roku dva tisíce. Žiju na obláčku a starostlivě shlížím na dlažbu lidskýho pachtěního už jen proto, že na mě brzo čeká jakbysmet: Nemoudré je čekat, jak s tebou budoucnost naloží, nemuselo by se ti to líbit; raděj' přilož ruku k dílu a buď změnou, kterou na světě chceš vidět. Je to město plný kol, investice do čisté energie? Nebo konečně napsat divadelní hru, procestovat rodnou zem a zahlídnout u toho bublinky v šampaňském (velbloudy v hrbech)? Život je dramodilema a přiznám se, že kdybych občas nepobděl v kousku virtuality, asi bych nebyl (čím jsem). Proto můžeš, drahej čtenáři, přijmout radu ke hře Don't starve. Ale netrav u toho moc času, aby tě to taky nestrávilo. Někdo přece musí držet prst na tepu doby, no pomysli.
Možná tou změnou je ale nová generace, o kterou je třeba začít se starat dřív než na vrcholu sil, aby na ty caparty a pišišvory měli chudáci tělo a hlava ještě dost trpělivosti a statickýho momentu k rozpohybování a udání kurzu mladé energii, která venkoncem koná ad libitum. Ou, černidla noci, skryjte tuto chvíli jako vždy, pro minoucí uzardění a pro ty blahé vteřiny.
