To prr

Skočil jsem do jámy a hlína se za mnou zavřela. Před očima jsem viděl malý, ostře zubatý zvířátko, který loví lidi, ale všechny svoje činy těžko skryje a nakonec ho lovci stejně polapí. Smyčka se bude pomalu stahovat i když od prvního okamžiku nebude kam uhnout. A já se zakleju do tuze malých světů, do uvadlých květenství polních plevelů a ruderálních bylin, do škvír mezi skálou a čerstvě narůstajícím mechem, do loňských šišek okradených o všechna semínka, do kabelů a pod vidličky v příborníku, spíš pod nože. Poloha neznámá, čas nejasný, teplota nebezepčně zřejmá. Když jedu nocí na kole, chlad mě hryže do tváře, ujídá z tepelných zásob a srdce krutě tluče. V tom městě smrt sahá po každém cyklistovi šedivým pařátem skrz uliční vpusť, kde jak dobře známo, je zdroj piva. A cukám sebou. V těch trhavých záškubech snad hledám způsob jak opět zmizet do nikam? S vlasy od hlíny? Borisi, kam až tě umí realita doflusnout? Jistě víc než mých šest-sedm metrů po větru. A pak se to stalo – rozpůlil jsem se.Krátce před tím jsem ještě utíkal co nejdál od vlastního těla, toho šlachovitýho vehiklu. Po pastvině si to štrádoval beran s ovečkou a už se vůbec netřásl, naopak, měl rozvážný vous, každý jeho pohyb něco znamenal a ovečka byla po jeho boku ve své kůži. Právě zacinkala zvonkem, ale já musel běžet dál po vlastních stopách. V kaluži se zase mihly jakýsi voči. Ale podívat se do nich? No to prrrr!