Nohy v ledu

Vstávání, usínání, vydělávání, hrazení, jaro, zima, kovid, klid, ještě tě to baví, čtenáři, s poskákanýma nervama, nebo už jen čekáš na poslední ťafku? Českej pepík by dal půl království z okurkovo-salámovou sezonu, takový jsou poměry v malým rybníčku, nepřivykne si ta, která si uvykla plavat v moři. Teď se ale přiznám já: Mám psí sny, naslouchám zimní zvěři, vím, že krajina je to, proč lezeme na na rozhledny. Sedím u plotny, přikládám dříví a když se ptám, kde je chňapka, je mi rozuměno "dejchej jabka".
Jaký jabka? Je nedejchatelná zima a legislativa se vaří a podepisuje svižně: úřednickej šiml to je sekáč, který se nezakecal a se studenou tváří kosí, co mu přijde do zornýho pole.
A na mě už to taky přichází, nálady si mě podávaj jak jointa.
Full kontakt.
Aristoteles by se mi vysmál, K. Stibral by taky svým koutkům nebránil: chybí mi tvar a účel. Na co rýč a na co pluh, rádlo, když je z úrodné země pláň holá, přeholá?
Kde hledat lék na smělost?
Hojení proti optimismu?
Kout?