Vytyčovací body

Čtenářko, drže se za ruce se čtenářem.
Korespondenční horečka vytrhává dvířka mojí schránky, pohlednice zakrývají horizont, po dopisech kloužu. Řecko, Praha, Jablonec. Když píšeš dopisy, dozvíš se toho o sobě hodně, skoro tolik jako při  automatickým mluvení. Nejradši píšu na dokumentaci zaměření řeky Dědiny z roku 1991, průklepáky, neadresný tiskopisy, řezy, soupisy vytyčovacích bodů, ze kterých i dnes, čtenáři, dovedeš při převodu z jednotné trigoniometrické sítě katastrální S-JTSK do WGS-84 vidět, třeba na seznamáckých mapách, kde že to elév státního podniku GEODÉZIE Pardubice před třiceti běhal korytem řeky v broďákách s vytýčkou v ruce. Mohl jsem to být já, narozen léta páně 1969?
Z deníku se mi kouří až se hory zelenají. V myšlenkových mapách hledám měřítko a severku, přesto dozajista vím, na čem jsem – totiž i já převracím nevědomky celý háj, líhám-li si na břicho. Až vezmu konečně do ruky temperky, bílou sádrovou masku a všeliký další haraburdí, zajdu právě plačtivou skálu. Přesně tam na cípu Orlických hor, v první zóně ochrany, po dlouhým vypětí doběhne moje duše schvácený tělo. Vyskočím z kůže rozpáraným otvorem podél páteře, na rulovým kamenu nechám svou svlečku jako elegantní šídlo nebo vážka. Vyskočím v pološílený masce, naze, přímo do proudu a voda se za mnou zavře.