Čau unavenej čtenáři, ruce tě bolí od sweepování displejem, kotníky z přešlapování ma místě a oči z pohledu na ten zmar, už se zase kácí i v našem lese a pro jistotu už i já jsem pluskovej. První neschopenka v životě je mi k smíchu, ač tisíce se vánoc nedočkají. Jak ale udržet čtyřspřeží?
Jsem mistr světa v posílání pohlednic, mistr rozporů, jednou se kdesi u Pelhřimova vyhrabu z hlíny s očima zalepenýma jak krtek vyvoraná myš. Proto tě, laskavá čtenářko, nepřekvapí, že jsem instruktory překvapil nadvakrát – kočičím vrněním za pozdravem i rekurzivním vědeckým posterem opatřeným citacemi a už teď jsem sobě sám vyzyvatelem, challengerem.
Nezapomenu ovšem, jak Jenda pořídil za chechtáky do fondu obraz Kdy, když ne teď? Musím ho od něj koupit dřív, než si prázdninovka koupí moji duši. A hádám, že celkem zadarmo. Tohle se mi honí hlavou, když pluskovej chodim okolo bloku, abych nezapoměl, co je to pohyb.
