Čtenářko moje ušatá,
zavři oči a představ si, že stojíš v kupoli národního muzea a shlížíš na zasněžený václavák, na začátku prosince jsi ho dlouho neviděla tak tuze zasněžený, kdybys skočila dolů, viděl by tě usínající duch národa a jistě by se ušklíb' i Palachův stín, nevržen už skoro 53 let. Letět tak střemhlav k dlažbě, zmizíš. Nad balkonem, zhruba v úrovni nápisu "Karel IV" je totiž nesmrtelná warp zóna, která teleportuje přímo na pálavský Děvín, kde za oknem cihlové klenby leží celá úrodná Jižní Morava. Nebýt druhohorních výchozů jurských vápenců, zůstane to panorama výsadou ptáků, leteckých pasažérů a paragánů. A zase cítíš ten známý závan, který ti ze strany provětrává hlavu, hezky jedním uchem dovnitř, druhým ven. Slunce tě oslňuje i přes mraky, sakra zavři ty oči, takhle se vnitřními dálavami cestovat nedá.
Na pokračování cesty teď však něco ze života kočky, změna osoby:
Ráno, ještě v pyžamu, jsem kocoura pustil z venku do tepla domova. Po celé noci venku přišlo zjištění, že z granulí se maso nestalo, bojovně tak mňoukal okolo mých nohou, z náruče vyskakoval a pak ťapkal po sklu dveří, ať ho radši pustím zpět na mráz. Jakmile ucítil otevřenou kapsičku, začal šílet. Ve chvilce to do sebe nahrnul a pak jen, oblizujíce se, chodil okolo. Nakonec spočinul na flyzové mikině, mírný jako beránek. Kapsička to je spolehlivé sedativum.
