Vím, kdo jsem

Čtenářko,

přiznávám, že tento půlrok neměl právě pevný základy, viděl jsem ho jen z rychlíku. Do šlápot sypu černou a bělobu do očí, je říjen 2022 a za pět let ho nebudu mít v paměti.
Přiznávám, piju jak obrácený vodopád a čudím jak stará koksovna, je mi dobře.
Na hrb si házím hlínu a k uzoufání strnulý svět se pomalu potápí. Nebo jsou to moje smysly, zastřený z šedi bot a očí? Paní D nechávám čekat a paní M nikoliv, kdo jsem? Boty nefungujou, život je intuitivní. Dost řečí o pomalu stravované minulosti. A vzhůru do jara:

Těším se na Růžu s Mirasem, na lodi potápím děkana a můj národ Soderlands-Nerikes jančí, z Berlína jsem přejel na Roháče či Malou Fatru, vlastním auto a střízlivý vztah k umění, uběhnu půlmaraton, padesátku pod vodou, volám si s babičkou, na frontě nekupuju a stříhám metr, vím kdo jsem, v bytě geometrii a pevný kohouty, volný pátky, Manhattan Creepazoids ve strunách, umím plavat v osobnostech, vím kam tetuju a co bude v létě, snídám popkulturu a rap, mám se rád, v srdci jisto.

Agapé

Čtenáři,
nasadim helmu, na batoh připnu blikák a už si to razim na bílým Authoru Stratos ulicema: Erbenova, Lužánky, Lidická, Moravské náměstí, Rašínova, Masarykova, Nádražní, Vodní, Leintnerova, Hybešova a sesedám až u kruháče na Křídlovické 19 v Atelieru Fontes. Je svěží konec května a za dvacet pracovních hodin už tu nebudu co mnět pohledávat, moje životní cesta pokračuje jinam. Už se tu nevídám ani s Hankou Fránkovou ani s Vilémem. Být vedle Hanky Trtílkové s Olčou Veselou je však blaho, ač špatně placený – bude ze mě vědec? Nebo ztuhnu v křeči ještě za života a stanu se alkoholickým akademikem? Ani ve zlých snách! Budu dobrej jak chleba s máslem. A co svět okolo mě? Změní mi před očima k nepoznání nebo ho budu v předbíhání šťouchat do žeber ať taky pohne kostrou? Mám práci která mě těší a stařičký Pepa Piskač mi řek', že budu mít i dobrý život. On vyrůstal mezi šesti v jedné místnosti, chalupu sotva elektrifikovanou, na vojně slušivý montgomerák -. Čtenářko, až budu v letech jako můj děda přes koleno Pepa, budu mít u sebe někoho, koho budu milovat pro jeho nedostatky a chyby? Agapé?

Nečteš! Čteš?

Jede, jede vlak, letí jako pták. Kola se mu roztáčí, až přechází zrak. Kola se mu roztáčí, až přechází zrak.

Nesmyšlenej čtenáři, neskřípou ti mezi jazykem a patrem litery? Dávej bacha, abys ze samé touhy neskočil z regálu, nohu pod kola, vidličku do oka a nemusel pak žít celý život s uhouhmuým jahyem. Chvíli s milým sourozencem na dvoupatrovce vyhopsáváš radostné mládí... a za chvíli nevíš která bije, s žiletkou od krve. Otáčíš list, přikrčená k zemi, pozorná čtenářko, a hážeš do kouřící bažiny ocelové matky omotané do gázy a posloucháš, zda je netráví ježibabí rosol. Ze Zóny se nevrátí jen tak někdo, viď, mladej. A možná o tom nemluvíš sama, ale tvoje dcera se taky nenarodila se všema pěti po hromadě ač není ze dvou. Jinými slovy – až někde u cesty potkáš prostřenou deku s vínem, vaflemi, šlehačkou a jahodami, utíkej pryč, jako by zítřka nebylo. Já si zatím nechám zdát o nuzně chudém předmětsí Neapole, ze kterého není úniku a kde bys všechna svoje tajemství našeptala tak ušmudlané panence do ucha. Vždyť děti jsou děsivě Obrovská zodpovědnost. Pěkné narozeniny! A kdyby ses, čtenáři, náhodou rozhodl v životě nevyrůst, popadni malej bubínek, virbl, a dej to paličkama vědět, všem, kteří budou v nesouhlasu vystávat důlek. Tvůj první bič v životě ti uplete rančer, drsnej otčím a u toho poznáš, v čem tkví síla psa. Sněť slezinná se zavíří v dřevěným puštoku – a matka bude ochráněna. Náhle se však ozve dunění, kdesi z hloubi země. Je to nenasytnej kombinát s hlasem hlubokým jak neutrnová hvězda a těžkým jak podzemní jeskyně. Nechá tvý oči dokořán jak vyražený pojistky. Chvíli na to vytrhneš těžkej transformátor elektrickýho napětí a veškerou indiánskou pamětí jej vrhneš proti sklu tříštícímu celý tvůj život na padrť.
Veřeje krajnosti se zavřou a litery se vrátí na místo.

Spojlr

Nejlepší párkař ve čtvrti tělnatý, Ignácius J. Reilly s festovní ušankou, flanelkou a tvídovými gatěmi se ohlíží jeho záklopka vibruje očekáváním. Brzy přijde mohutné říhnutí, ale ještě předtím kníratá ústa spolykají tři párky. Komouš? To o vášnivém čtenáři Boethia a stoupenci středověké geometrie říci nemůžeme. Hned vedle ze dveří nočního baru vykouknou blyšivé brýle uklízeče Jonese, který při smýčení zarábí ještě míň než pták z večerního čísla. Zavyje své Aj-vaj-vaj když shlédne fousatého tlouště s dávno-už-ne-bílou zástěrou, plastovou šavlí a falešnou naučnicí. Párkař s nedostudovaným doktorátem? Kurva!
Pro Ignáciuse už zítra večer jeho matička pošle svalovce z charitního blázince. Naštěstí ho vysvobodí Newyorská spolužačka, co bez ustání řídila dnem a nocí, aby svého milého zachránila na poslední chvíli.
Ignácius sebou mrskne na zadní sedadlo a světem vzhůru nohama zírá, jak se mu začnou pouliční lampy svým světlem promenádovat po zpoceném čele. Kadilak se řítí do lesní tmy a protrhává hebkou hranici svobody. Ty můj smutku!