Nečteš! Čteš?

Jede, jede vlak, letí jako pták. Kola se mu roztáčí, až přechází zrak. Kola se mu roztáčí, až přechází zrak.

Nesmyšlenej čtenáři, neskřípou ti mezi jazykem a patrem litery? Dávej bacha, abys ze samé touhy neskočil z regálu, nohu pod kola, vidličku do oka a nemusel pak žít celý život s uhouhmuým jahyem. Chvíli s milým sourozencem na dvoupatrovce vyhopsáváš radostné mládí... a za chvíli nevíš která bije, s žiletkou od krve. Otáčíš list, přikrčená k zemi, pozorná čtenářko, a hážeš do kouřící bažiny ocelové matky omotané do gázy a posloucháš, zda je netráví ježibabí rosol. Ze Zóny se nevrátí jen tak někdo, viď, mladej. A možná o tom nemluvíš sama, ale tvoje dcera se taky nenarodila se všema pěti po hromadě ač není ze dvou. Jinými slovy – až někde u cesty potkáš prostřenou deku s vínem, vaflemi, šlehačkou a jahodami, utíkej pryč, jako by zítřka nebylo. Já si zatím nechám zdát o nuzně chudém předmětsí Neapole, ze kterého není úniku a kde bys všechna svoje tajemství našeptala tak ušmudlané panence do ucha. Vždyť děti jsou děsivě Obrovská zodpovědnost. Pěkné narozeniny! A kdyby ses, čtenáři, náhodou rozhodl v životě nevyrůst, popadni malej bubínek, virbl, a dej to paličkama vědět, všem, kteří budou v nesouhlasu vystávat důlek. Tvůj první bič v životě ti uplete rančer, drsnej otčím a u toho poznáš, v čem tkví síla psa. Sněť slezinná se zavíří v dřevěným puštoku – a matka bude ochráněna. Náhle se však ozve dunění, kdesi z hloubi země. Je to nenasytnej kombinát s hlasem hlubokým jak neutrnová hvězda a těžkým jak podzemní jeskyně. Nechá tvý oči dokořán jak vyražený pojistky. Chvíli na to vytrhneš těžkej transformátor elektrickýho napětí a veškerou indiánskou pamětí jej vrhneš proti sklu tříštícímu celý tvůj život na padrť.
Veřeje krajnosti se zavřou a litery se vrátí na místo.