přiznávám, že tento půlrok neměl právě pevný základy, viděl jsem ho jen z rychlíku. Do šlápot sypu černou a bělobu do očí, je říjen 2022 a za pět let ho nebudu mít v paměti.
Přiznávám, piju jak obrácený vodopád a čudím jak stará koksovna, je mi dobře.
Na hrb si házím hlínu a k uzoufání strnulý svět se pomalu potápí. Nebo jsou to moje smysly, zastřený z šedi bot a očí? Paní D nechávám čekat a paní M nikoliv, kdo jsem? Boty nefungujou, život je intuitivní. Dost řečí o pomalu stravované minulosti. A vzhůru do jara:
Těším se na Růžu s Mirasem, na lodi potápím děkana a můj národ Soderlands-Nerikes jančí, z Berlína jsem přejel na Roháče či Malou Fatru, vlastním auto a střízlivý vztah k umění, uběhnu půlmaraton, padesátku pod vodou, volám si s babičkou, na frontě nekupuju a stříhám metr, vím kdo jsem, v bytě geometrii a pevný kohouty, volný pátky, Manhattan Creepazoids ve strunách, umím plavat v osobnostech, vím kam tetuju a co bude v létě, snídám popkulturu a rap, mám se rád, v srdci jisto.
