Nablázněný žíly

 Mám nový klíče od bytu, v botě se mi udělal žralok a naše životy jdou správným směrem – mi pověděla Leňa. Taky si to myslím, když rozpočtuju city, potápím se v přimrzlý Svratce, doháním kolečka a letos půjdu po čtyřicátý na krev a hned pak pro bělozlatou medaili prof. Jánského.
Obojetná čtenářko, zítra si naleju povidla do kapes a poprvý po sobě uklidím jinak, než z donucení. Když jdu dopředu, nekoukám pod nohy. Když se vrtám v paměti, je to ta mrtvá, ta neživá, ta strnulá.
Jakmile to píšu, cítím závan smrti. Možná je to kývající se Bjork, tanečnice v temnotách, která před chvílí zpívala muzikál a teď visí. Možná je to mexický Día de Muertos, možná jen druhá zeď zjitřelého života.
Nablázněný žíly na mě v zuřivým staccatu, pevným kramfleku, teď syčej: "Víc, víc víc!", kdo mě zadávil?