Chlad a hlad

Mile opadanej jinane,
strkám si Tvý listí do knihy, abych nezapomněl zpozornět, když moje duše nestíhá moje tělo.
Třeba, když jdu Štefánikovou třídou a hlava zůstala v boršči na Bělé nebo když vážim tolik, co vypálený hrušky... a po kapsách pořád lovím kaštany se zvláštním tvarem jizvy od ostnaté slupky. Sou věci.
Z černý sáknu v bílou a přitom konám velkorysý a měkkosrdcatý pukrle – vím, že jsem chytrej, jak sedum blbejch, ale co na to říct? Třeba: lano, Labe, lem, lépe, lípa, lilek, loni, lodník, louče, loudí, altánek, olga, hůlka, nultý, pila, kdoule, díly, kolo, dolů, Helu, klape, lulka, libela, levandule, nezlom, Alena nebydlí daleko. He. 
Než přistoupíme k vítězství, poznamenám, co si myslel ctěnej Václav Jamek:
Není nic ošidnějšího, než zjišťovat nyní, co jsem kdysi cítil, myslil, věřil: buď není žádné kdysi nebo je zcela mimo dostřel.
A i já to alibi vykutáleně zdím, abych tu stěnu mohl zase přelézt, milá čtenářko, všecko to chce čas.
Je třeba s tím dobře hrát.
Pohyb a denní světlo.
Chlad a hlad.