Sprostý regionální člověk

Koušeš si nehty, shrbenej jak babka bez dřevěný torny, ruce si nemyješ, váháš, marníš, zapomínáš a šťouráš se v nose, fuj, vědomí nevědomý. Život pod nohama zrychluje: z jedný strany jsou peníze, z druhý padá přes okraj použitý zboží. A sny? francouzsko-německý dvojvládí padá do bahna, pleteš si maximálně hlavu a nekonečný toulky zbydou taky na bezrozměrnej prostor lebeční, že? Proč tu jsme, Arture?
A tak ses přestěhoval o 200 km na severozápad, zakřivení zemskýho horizontu dělá divy, rovná tě. A Nejen kilometry, cuká ti levý malíček: to se ozývají geny pradědečka z máminý strany. To byl úředník c.k. berně par excellence. Hádáš správně, stal se ze mě opět státní zaměstnanec a není to z bláta do louže! Agentura ochrany přírody se o svý lidský zdroje stará svorně a strojí je do mírně zelených až pískových barev. Stejně jako mě, jehož hlasem bude mluvit stát. Ach. Konečně si můžu připadat jako Rytíř Herold, který jako královský posel v dílech Joea Abercrombieho mluvil přímo královským hlasem. Jak důstojné. Chtěl bych nepřehánět, ale předloktí se mi ježí z té patřičnosti: jaké je to, být jakousi membránou, nebo líp, ekotonem mezi majestátním státem a sprostým regionálním člověkem.
Kurva!