Mozolnatí kopáči

Na procházce v podkovách
vyvádím koniny, baštím koblihy
mám to prostě na salámu

ale i kdyby
nedá se tomu věřit.
světe divnej odmaskuj se, táhni
nebo přitlač na pilu než
krátkým hřebíkem něco způsobím
třeba ohňostroj slov na zdi
v celku nespojitý

například

po včerejším zítřku
přezíravě prozírám:
mám na kahanu.
mozolnatí kopáči času hloubí další hrob
pujčím jim krumpáč.

Co musí být proč musí

Někdo před časem mluvil o vyprázdnění slov. Představíme si co je to náš oblíbený hrnek, do kterého si léta lijeme kávu. Rozbitý na střepy. Představíme si co je to být pět dní bez jídla. Představíme si masové utrpení.
Ani to nejde. Proč věci musí bejt tak těžký?
Uvykl jsem si nevystrkovat růžky z mého rybníčku.
Je to spíš nachcaná louže.

Co koho tvaruje, hněte. Spousty velkých vyprávění, na kterých se lidi sejdou. bedna od whisky, reklama "bobika", Asterix a Obelix, Krym, večerníček, jen počkej zajíci !, platy, cikáni.
blbá nálada.
A i když občas zasvítí slunce, je to přece jen výjimka potvrzující pravidlo.
Pokud jsem nahoře, budu dole.
Zákon schválnosti, dycinky se něco posere, pití to jistí.
Rozbitý střepy.

Co chci ale říct, čtenáři, je něco chytrýho a ještě jsem to nevymyslel.
Prozatím můžu uvést snad jen mód autopilota nebo koncept vydržet sám se sebou v jedné místnosti a možná pár básní, který stojí za táhlej prd.

Tři zámky ze sušic

Jmenuje se to tady Hořící Sirka. Match alight.
Z prozaických důvodů. Tiché rouhání.

Z filmu Inside Llwellyn Davis jsem vycuc pěkný šlágr.
Dave van Ronk - Sunday street
tutok
stojí za to.

Tma se zas vrátí na svou zemi
a slunce z kamene
bez citu šlehá haluzemi
nás, znavené.

Jedu si svojí flou u papírů.
Před mým placem v X sedí na stole papír. Je na něm přilepené perníkové srdce.
Ohlédnu se přes rameno.
Mihnou se oči, proběhne kapuce.

Když zůstanu u té muziky, hraje mně Somewhere they cant find me (Šimon a Gárfankl) Zde
Je mi stále zima, čtenáři, a je to ta hřejivá zima, rozumíš.

S kámošema ne. Jen se uchichtla a zalezla pod deku.
Už umím Kouř marihuany (Seifert)

Teď jde to, slyšte, chmurné metrum
nosítek odnášených tmou.
(Terezka Planetová) Tu

Už nedžouguju, nežongluju.
Jen hledám ty medvídky o kterých jiskrou hovořil Tadeáš. Ne ten z Ostravy.
Pohaslou jiskrou. Možná, že by sirka ...