Někdo před časem mluvil o vyprázdnění slov. Představíme si co je to náš oblíbený hrnek, do kterého si léta lijeme kávu. Rozbitý na střepy. Představíme si co je to být pět dní bez jídla. Představíme si masové utrpení.
Ani to nejde. Proč věci musí bejt tak těžký?
Uvykl jsem si nevystrkovat růžky z mého rybníčku.
Je to spíš nachcaná louže.
Co koho tvaruje, hněte. Spousty velkých vyprávění, na kterých se lidi sejdou. bedna od whisky, reklama "bobika", Asterix a Obelix, Krym, večerníček, jen počkej zajíci !, platy, cikáni.
blbá nálada.
A i když občas zasvítí slunce, je to přece jen výjimka potvrzující pravidlo.
Pokud jsem nahoře, budu dole.
Zákon schválnosti, dycinky se něco posere, pití to jistí.
Rozbitý střepy.
Co chci ale říct, čtenáři, je něco chytrýho a ještě jsem to nevymyslel.
Prozatím můžu uvést snad jen mód autopilota nebo koncept vydržet sám se sebou v jedné místnosti a možná pár básní, který stojí za táhlej prd.
Žádné komentáře:
Okomentovat