Rozmáchlým zívnutím tě, čtenáři vítám
za patníkem jarní rovnodennosti.
šálou neošálím
prostor pro nářek.
Trhni za oponu, už zase píšu. Ozvěna, dvěstědvanáct kytek.
A vrána zpívá krá krá, krásná je svoboda (ve stínu nebezpečné oblasti, tam prý jsem)
Asi jsem moc osobní, už toho nechám.
Tři týdny jsem nekouřil. Odmítám se vinit, že jsem zase začal. Mám se rád, že jsem držel. Bylo to príma.
Začínám mít pocit, že přestávám potřebovat tu malou papírovou masku, tu kašírovanou škrabošku s pírkem a třpytkami pod očima, se kterou jsem byl s Penelopou na enviroplese před lety.
Asi si to pořád namlouvám, ale neumím se s věcmi srovnat. A neumím mluvit.
Nevím ke komu mluvit. Nemám ke komu chci mluvit
Je příliš kalu na mém dně
dvě lípy lomí větvovím
co říct chci, nikdy nepovím
hluchoněmé tmě.
Chci tady na světě být spokojený, chci. A budu. Do tohoto se nutím, ale co zbývá.
Žádné komentáře:
Okomentovat