Křáčem cuketový kiš.

Prodírám se smrkovým kačírkem v maskáčích, přes rameno pásmo a v ruce vytýčku.
Jehličím mám posetá celá záda až... však víte kde.
Sázíme se o pivo u stromů. Soběšice, Habrůvka, Křtiny.

Život umí sklouzávat k normálu.
Včera mi byla objevena Traubka. Proč tak pozdě?
Vybíhám kopec ku kraví hoře, nosím černý tílko a poznám od mléče přes klen a babyku až k douglasce.
Čtu postřižiny a krasosmutnění. Po zrzu ani památky, viz začátek odstavce.

Jak je to s tím optimismem:
Bolest z toho, když věřím a ono to nevyjde je mnohem menší než výčitky z toho, když nevěřím a ono to vyjde:
Čeká mě další rybíz a další svatby a další rána s kafem nad úvozem.
Cuketový kiš.
Má blízká možná brzo nebude tak blízká, mám obavy.
Sezení v parku, bezmyšlenkovité cesty trolejí, hourání bouraček, to vše se už brzo vytratí.
A já budu zas o týden starší.

Chtěl jsem ji poznat už tak před šesti lety. To by bylo trámový.
Zatím je tu ale dnešek.
Pálí.

Jsou léta jako pěst

Stojím nad úvozem a hryžu vzpomínky. Jsou sladké.
Ještě chvíli přemůžu marnost a ulehnu do tmy.

Ležím v lese u Křtin. Měříme buky a sázíme se o piva. Těžko nalézt lepší nízké bydlo.
Ke strojům ! A nebo až za chvíli...
Jmenuje se stejně jako já, hubu nezavře a je miliónovej, čte Hlavu, vida - další. Krom toho, že by střílel křesťany na potkání.
Shovívavost až na prvním místě. Zvláště k lidem. Všem.
A pak zase drandím spící v troleji. Parné léto roku 2015.

Z vjemů si zaznamenám knihu básní, návrat ztraceného syna, touhu zakletou do zkoumání, pár marnících životů a pár snad nad věcí.
O víkendu je kanibal karneval. Žamberk zmeškám.
Padá bříza, něco si přej.
Ona je v Dánsku a dívá se po mě. Vím to.

Jsou léta jako pěst
pod starším prstem jejich
máloco uhnětneš
z hlíny výčitek v dějích...

Nedá se spolehnout než na urputný smích.
Rozečetl jsem Prsatého muže (a zloděje příběhů), po dvou stech stranách odložena.
Prudce zapomínám. Táda bude mít svatbu, chystám se na filmovou.
Jen nápřahem kývnu mozolovitému Brnu.
A ohlédnu se v dálce.