Mrákotín

Vidíš to čtenáři,
pár klidnějších dnů, odváté listí, pozdní rozednívání... je to jasné, nový rok už se překulil.
Domácí hummus se vzpouzí, oprašuju repráky a chtít, sirkou bych zažehl betlémské světlo.
Všechno je jak z peří, ale kovového.
I ti nejvlídnější mají strach, i ti nejvolnější neprohlédnou vlastní odraz v zrcadle.
Mí známí dál sedají za volant, dál na vzdálenost hýbou cizí rukou s nožem.
Jsou léta jako pěst, pod starším prstem jejich máloco uhnětneš.
Před usnutím ti, čtenáři, každý večer někdo zašeptá do ucha místo ráje.
Ráno vždy pokoj zčernobílí.
Pod zříceným hradem Štamberk je kamenné moře a známá Mrákotínská žula. Ta něco pamatuje: kvůli obelisku, který teď stojí na nádvoří Pražského hradu zavedli v roce 1928 železnici až na místo.
Jen kvůli žule staré stamiliony let.

Dějiny, dopis a já.

Dopisy jsou prostě tak vzácný, že všechno to psaní o neotevření, posílání nebo pálení dopisů je příliš malicherný než aby to mohlo být nákrokem do dějin.
Taky chci denně po probuzení z postele vykročit ne do dalšího dne ale do dějin.
Dějiny dnes ale žijou cizí životy a neprosí se, jestli do nich můžou vkročit.
Říkal to neporazitelný šampion revoluce Fidel Castro: Dějiny mě osvobodí.
Už ani nevím nakolik starýmu vousáčovi táhne. Vypadá to ale, že ho neosvobodí dějiny, ale čas.

Dějiny nejsou krátký na nic, krom dopisů. Dopisy jsou zase krátký na všechno krom dějin.
Jako příklad se můžu uvést sám. Jsem krátký na dějiny a dopisy jsou krátký na mě.
A co na to bůh? Čí bůh? A jaké plavby?

Zakončil bych to popěvkem:

Ze zákruty rozrazilu mrkl na mě skřítek
možná to byl lékařský, možná rezekvítek
dějiny jsou paseka neposečená
málokdo ví kde je suchá a kde zelená