Vidíš to čtenáři,
pár klidnějších dnů, odváté listí, pozdní rozednívání... je to jasné, nový rok už se překulil.
Domácí hummus se vzpouzí, oprašuju repráky a chtít, sirkou bych zažehl betlémské světlo.
Všechno je jak z peří, ale kovového.
I ti nejvlídnější mají strach, i ti nejvolnější neprohlédnou vlastní odraz v zrcadle.
Mí známí dál sedají za volant, dál na vzdálenost hýbou cizí rukou s nožem.
Jsou léta jako pěst, pod starším prstem jejich máloco uhnětneš.
Před usnutím ti, čtenáři, každý večer někdo zašeptá do ucha místo ráje.
Ráno vždy pokoj zčernobílí.
Pod zříceným hradem Štamberk je kamenné moře a známá Mrákotínská žula. Ta něco pamatuje: kvůli obelisku, který teď stojí na nádvoří Pražského hradu zavedli v roce 1928 železnici až na místo.
Jen kvůli žule staré stamiliony let.
