Obsadíme dům

Dočet jsem Oněgin byl Rusák. A taky Ateliér Konus.
Nečekal jsem ani mžitek a začal Podzim v Pekingu od Borise Viana.
Šílená kniha.
Budu zahradníkem partnerství. Krásné.
Střídavě skládám odrhovačky a zaujímám dvojrole.
Poprvé na Žižkovské noci slyšel Děti mezi reprákama.
Taky Ovo, Čokovoko, Ghost of you, Pentagrameček a Prostitutes.
Uvařím zapečený těstoviny paprikou špenátem a rajčetem.
Nejde zapomenout ani na Depresivní děti.
A dvě zlatý hlavy v dívkách, co lemtaly na jevišti Plzeň za plzní.
"Dáte si pivo?"
Kryštof pořád chodí bosej a típe to o patu.
Michal zase stříhá lidem vstupenky.
Áša se probouzí ze zimního spánku.
Dostal jsem bonbon a svěřil se papíru.
Ve středu sbohem a šáteček.
Musím začít žonglovat, ale jak jinak než si koupit nové míčky?
Třeba tím, že obsadíme dům.

Žiju ukradený život

Nejde mě žít.
Jen žít a myslet přízemní, denní témata.
Hlava už nebolí, ale její let přistává v módu autopilota.
V mém bydlení se nedá žít, můj tabák se nedá kouřit.
Moje jídlo se nedá jíst, za moji práci nelze zaplatit.
Z nekonečného odkapávání času nelze vykřesat ani plamínek.
Nejde se vymanit z přítomnosti.
Nejde mně žít.

Hrabu se ve starých textech, dívám se na staré fotky, sním od starých známých, o příbuzných, o předmětech, které mi patřily. Vše je najednou nenávratně cizí. Jako když poodstoupí mrákoty a měsíc všecko pobryndá namodralým světlem. Můj život se nepodobá životu, který si pamatuju.
Žiju ukradený život.