Tak ten pařez vyrhnem nebo vyvrtáme, klučilo se dávno.
Na dálku si podám ruku s Federerem, i já si tak po svým lámu rekordy i bednu v lednu.
Mezi póry zdi se do pokoje vtírá synantropní smog.
Čtenáři, pozdně tě vítám v novým roce, který ač těžce lokální stačil sesbírat už tisíc zvuků, chutí právě ne. I moje kořeny jsou hustě prorostlý mykorhizními hyfami hub a neschnou.
Dostal jsem zápisník a bojím se byť jen kaňkou zavadit o okraj. Črtou mi kyne Ema Destinová i malé dítě, nevěřícně sledující loň zapíchlou do moře jak lžička v čaji.
Třeba se dostanu nazpět k baletce krvácející z nohou i k pisoarům vzhůru k nebi.
O tom alternativním nebi pomlčím, čtenáři. V hlavě mi lítají lesní semena - i ta bez vzdušných vaků, usušena na kritickou hodnotu 6% vody a zchlazena pod 5 stupňů. Ortodoxní.
Světový pitvoření se odráží od laku vypěstovaného břicha figuríny, na jejíž nahotě lze leccos odzkoušet. Bez horizontály se věř nikdy nepostaví, ach nikdy nepostaví.
Semenářská rajonizace hýbe světem. Třetihorní ostrov na moje studium milosrdně mhouří zření.
Až k uvěření.
Žádné komentáře:
Okomentovat