Objevíš se na Pohledecký skále. Je celá zasněžená, pod sněhem led, nahoře fouká a do čaje jsi zapomněl přibrat rum. Do bot se ti sníh vrhá jako na večeři a dvoušlapem stíháš, v radosti těžce dýcháš. Za Studnicí hyzdí krajinný ráz monstrvěže. Měří prověšení drátů za námrazy. Běžkaře, roztodivné sněžné koníky, to ale nezajímá, jen si tak sviští zimní krajinou, odnikud. Nikam.
Objevíš sebe v pytlíku na zvratky. Stojíš na traverze železnýho mostu, kde čeká chlapec a mhourá do hloubky široký řeky. Je večer a kolem bručí daleké žluté kužely poraženého světla. Svědčíš si život.
Objevíš se v prázdný reslovce, učebně B514, plné černých HP displejů, podrobných příčných profilů, drenáží, kanálů, nádrží a hrází. Tvoje mašina, první zleva, tiše přede a čáře čáry: mapa roste jako z vody, ale když budeš upřímná, čtenářko, roste jako by ji někdo vyzvracel na sněhobílý papír.
Objevíš se belhající Brnem. Kužely poraženého světla tě znají, jako zářivky u výslechového stolu. Kontury této ulice jsi už někde zahlídla. Bylo to v naučné stezce Tři kříže nebo za kostelem neposkvrněného početí panny Marie? Nebo u evangelického kostela, kaple svatého Petra a Pavla?
Pajdáš dál, poslušně za svým stínem, a tušíš, že vyváznout z této parodie na život nebude tak úplně zadarmo.
Objevíš za svými počitky předcházející čas.
Nestačíš se divit.
Žádné komentáře:
Okomentovat