Falš

Někde mezi elektronickými shluky zasedla komise pro vandr a rozpoutala smršť.
Válka o písmenka před jménem se vede na pětníku v ose Rotalova-Lesnická-Křídlovická.
A napětí trvá: pomalu zapomínám dýchat. Poznám to, když se zničehonic nadechnu jako znovuzrozený a zjistím, že stále není konec. A přitom je to k smíchu, je mi snad pořád 24 let?
Myslím a útěk, čert mi z ramena hupnul na zem a třese lýtkem. Dělej!
Ztrhanej strážnej anděl nadále blouzní v mrákotách, už si pro něj jedou.
Můj stín zahlíd v kaluži otevřený oči a dupnul na ně a ne, nebyl to vzácný listonoh. Byl to někdo, kdo chodí po dvou a když přemýšlí, složí ruce a zírá si před špičky.
Politici se plížej k lidským prahům a bacilus pitomeus pořád neopustil jejich ložnice, což je kritická minela hlavního hygienika ČR.
A jak je vůbec možný, že když si někdo řeže pod sebou větev a slítne dolů, jen se uchechtneme a řežeme dál? Můj červenej partner mi z nohou dělá hotový peklo a napětí trvá.
Vyslýchám umrtvený slova.
Píšu tence,
do končin, kde nejsou reference.

Neklidem

Duben byl postižen velkým vnějším klidem a vnitřním neklidem

Odnože

Už mi chybí četba.
Jiná než meliorace, pěnitce, strategie územního rozvoje: světový román.
Chybí mi Ken Kessey, který v továrně na zpracování bavlny nechal lítat její cucky vzduchem tak, že vypadaly jako promarněné sny a nebylo pro ně vidět než na pár metrů.
Chybí mi Jerzy Kosiński, který v knize Nabarvené ptáče vyloupnul zaživa muži oko lžící.
Stovky knih, který jsem nepřečetl, statisíce, které nikdy nepřečtu. 

Už zase se to všechno plazí líně z kopce.
Jak někdo dovede tak velkou věc, jako bejt sám sebou?
Lze se z vlastní stélky probourat zádama a zanechat křehkou slupku, jako to dělají vážky, sarančata, pavouci?
To asi ne, svoje záda mám rád i když si na ně nevidím a mnoho o nich nevím.
Jedno přeci jen.
Někde napravo od pátého-šestého hrudního obratle hmatám svislou jizvu – je jako od nože.

O tělu se moc nemluví.
Je tělo osobní?