Už mi chybí četba.
Jiná než meliorace, pěnitce, strategie územního rozvoje: světový román.
Chybí mi Ken Kessey, který v továrně na zpracování bavlny nechal lítat její cucky vzduchem tak, že vypadaly jako promarněné sny a nebylo pro ně vidět než na pár metrů.
Chybí mi Jerzy Kosiński, který v knize Nabarvené ptáče vyloupnul zaživa muži oko lžící.
Stovky knih, který jsem nepřečetl, statisíce, které nikdy nepřečtu.
Už zase se to všechno plazí líně z kopce.
Jak někdo dovede tak velkou věc, jako bejt sám sebou?
Lze se z vlastní stélky probourat zádama a zanechat křehkou slupku, jako to dělají vážky, sarančata, pavouci?
To asi ne, svoje záda mám rád i když si na ně nevidím a mnoho o nich nevím.
Jedno přeci jen.
Někde napravo od pátého-šestého hrudního obratle hmatám svislou jizvu – je jako od nože.
O tělu se moc nemluví.
Je tělo osobní?
Žádné komentáře:
Okomentovat