Udělám to.
Nechám tě ve výhni vlastního života, zhroutíš se do sebe jako prehistorická kaldera a dlouhá vráska nad mým levým okem se zase o něco prohloubí.
Berlín, Uppsala, Porto, Katánie? Říkáš, že na tebe čekají a já nerozporuju, že mezi Čechy je někdy celkem smrádek a zároveň vím, že tě neutěší přívlastek "náš". Měl by?
Život ve své následnosti nemůže být kruhem a tohle je moje odstředivá síla.
Odejdu na Osoblažsko, do jižních Javorníků, někam za Tři Sekery, na Moldavu, do Vraních hor, možná za Frýdlant, Ždírec...
Kdybych byl z Hajan a ty od Varů, klidně bych zvolil samotu Slavkovskýho lesa. Zvolil bych si to tam, kde je mě potřeba. Stejně jako jadrně lidský Ivo Dokoupil, Pavel Rejchrt, Henge Lemmengelem nebo inženýrka Maršálková.
Přemýšlím, jak že to říkal hlavní hrdina románu Poslední kabriolet, ale nemůžu si vzpomenout a vlastně je to dobře. Nesouhlasila bys s ním.
Až se zase příště nevrátím z hospody, nebudu těžce pod parou odfrkovat pod stolem.
Odejdu.
Nebeský kročeje rozhrnou nekonečný stáda oblaků a bude jasno.
Bude nám oběma jasný, že když se nevejdeme na matraci, nevejdem se ani do života.
Teď ale bezbranně spíš a já mám přečtený každý pór.
Je to i naopak? Divil bych se.
Žádné komentáře:
Okomentovat