Půda se hněvá a mění se v prach. Možná jsi hlavou v biblických příbězích. Nebo taky v pohádkách, které se říkají na sklonku dne s hojivým příslibem: Bude to dobré.
Nebude, nicméně výjimky jsou.
Jdeš rašelinným lesem plným blatek a zem se houpe, jako by na ní byla natažená málo hybná blána.
Na vině je radostně blízká zvodeň sotva centimetry pod humusovou formou. Máš radost, ale to chýlení a náklánění, to vysychání, tvrdnutí, hynutí...
Okem blikneš a míjíš devětsily, dravý vodní paprsek hryže balvany a chladný je jako dětské mlčení. Už bys se nadechla v hrazenářském úmyslu, jenže ty úmysly přechází před očima a rostou přes hlavu. Pak na dohled od nivy spatříš široké a vstřícné listy tryskající ze země. Vstavače.
Nadechneš se a zavřeš oči. Bude tomu pět set let, kdy se narodil Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan, který téměř magickým švihnutím vrbového proutku proměnil široširé močály na třeboňsku v přehlednou a užitečnou kulturní krajinu plnou rybníků. Příroda byla trpce znásilněna a pan Patizon si dovoluje domnívat se, že bychom jinak dnes měli co dočinění s nejrozlehlejším mokřadním biocentrem Evropského formátu, podobně jako lesníci dnes vzhlížejí na severovýchod, k Bělověži.
Otevíráš oči a jdeš zpátky k autu. Přejíždíš Popelův důl nad Bělou u Liberka a u č.p. 12 opět parkuješ a přemýšlíš, jak to tady vlastně vypadalo před válkou. Místo pěti set obyvatel je dnes devadestát včetně lufťáků, plužiny jsou ty tam, s prostěradlem si pro krmení na mez už nikdo nechodí.
Jen za stodolou ze sutě trpělivě roste 129 lilií zlatohlavých.
Žádné komentáře:
Okomentovat