žití už je zase svižný, jak dobře rozvržená betonáž. Co chvíli ze skulin mateřky Země vyrazí pramen, nebeská mana sama. Cítím vděk, ten zemitý dech má na svědomí obr Atlas, hbitě umí zdvíhnout, když zrovna padám na krovky. Periferním viděním si hlídám břízy. Svědčí chladné okraje evropské tajgy, nesmrtelný betulin a prvotní hlas v bezlesí.
Opakem zdánlivýho bezpečenství je vědomí vlastního pádu i jeho předobrazu ve všeobecnej pejše.
Kročejemi dlouhými dvě rakouské míle se mi k zádi stahuje stín, o kterým nedovedu mluvit, vidět, znát jej. Něco se nachyluje a hrozí zvrtnutím, vymknutím, vyklenutím i vydutím, poruchou, řícením?
Mráčky nasazují frišný škrabošky, neklid je znát a to nemluvím o podťatém pilíři, úmrtí v umělé dřímotě.
Čtenářko, viz, že vyhýbky, po kterých se šine Tvoje tělo (je vězením, kladbou a doživotím) lze přehodit co chvíli. Tvé dějinné kořání nejsou na místě pro nic za nic, ovšem viz, že i stromy umí kráčet.
Je na čase sešít fascikl zpožděný korespondence.
Olíznout známku?
Žádné komentáře:
Okomentovat