Co zbylo z dálkoměru

Prašná žoviální skepse

Slova se vzepřela, příčí se.
Teď zrovna lítají jako hejno típavých koňader, je srpen a devatenáctý rok při síle, viz!

Říh a cink.

Sedím v tureckým sedu ve čtyřech dřevěných stěnách a myslím na Gigot. Moje kajuta se naklání jak opilý měsíc, dochází k zúčtování. Mít zítra namířeno na průsmyk, obrátím do sebe kořku, jen ať se dá na pouť útrobami a vyzjistí peklo v obráceným vlastnictví všeho lidství.

Cink a říh.

E. otevírá dveře, stojí tam vysloužilá baletka v kabátu až na zem, pod kterým má maximálně... no, škoda mluvit, čtenáři, mrkej hore, vesmír už se zase kamarádí sám se sebou a je to k zblití. Ta kosmická kopulace, kterou ani nevidíš pro samý hemžení hvězd, který jsou v indigový tmě něco jako prvoci v kapce špíny. Z rádia zazní Miles Davis, předválečná vůně se Ti posadí za krk v mužském podání. Raději zavři oči, abys nezahlíd, jak se líhnou noví andělé. Nebeská báň opět zuřivě košatí, trochu tě to natahuje, ovšem dáš-li na můj odhad, čtenářko, dala bys přednost popsatelnému životu před neplodným sněním. To by ovšem byla historická chyba, nad kterou by i Fidel Castro žoviálně a skepticky pomnul bradu. Totiž v momentě, kdy shlídneš svýho chlapce, zvíš, má fasádu jako z plastelíny, je to skoro liturgický výjev, a z klapající pusy mu čteš: "Být ve vztahu je jako být ve válce. Občas se sjedná příměří, aby si vojáčci mohli fofrem vyprat podělané spodky a pak se to odmávne a už to zase natvrdo lítá."
Tak to pomatelná prozřetelnosti vyklop, která bije?

Nemusíš bejt, čtenáři, Šerlok, abys mezi potrhanými záclonami mraků zahlíd prázdný futrály času, které nic nenaplní tak dobře, jako zbytečný řeči. Smysl toho všeho probíhá ovšem docela jinudy, než jsi zvyklý si představovat a nemluvím o době vykloubené z pouzder či vysazené z pantů. Jednou se Ti svěřím s tím, co mají společného rozválený hadry, podmořský mlýn na maso a divukrásný stihomam kokrhání plic.

Emil Hakl - Konec světa

Zelené moře

Jak je vůkol všeobecně známo, tajtrlíkuju v sadech u města Meran v Dolním Tyrolsku. Denně protrhávám intenzivně hospodařené jablečné kultury, které plodí jako zjednané. Denně zírám na třítisícový Gigot a mlsně mhouřím do výloh pro nové pohory. Italský ÚSESy jsou prirozeně k smíchu, Igor Míchal by se psinou zalykal. Ale hrazenáři jsou, čtenáři, Tyrolští bez konkurence: vidět ty inženýrský konstrukce, pomineš se. Denní desítkový šichty berou tělo zkrátka a zakládají na těžkou duševní mohoucnost stoupající po stozích stran a stran.

Najednou rozum škobrtne, uklouzne, právé když měl překročit veledůležitý schod. Hup, prostupná hranice páře švy a než se naděješ, čtenářko, Tvoje vektory jsou rozhašený jak vápno. Věci ale nepřestávají existovat, když je vykážeš za dveře. V nestřeženém okamžiku (zmůžeš se v něm leda na mlčení a chtivé číhání - čekáš drzé zpronikání?) ti povím příběh o zeleném moři. Bude se v něm míchat listí, bystré šlahouny, pokroucené a vrávoravé kmeny, kamenné zídky, železné dráty i zrající plody v černé síti, která jistí, aby vše neodplulo do vesmíru. V tom příběhu budou mít všichni ptáci mohutné sternum na správném místě (a možná vole plné červů). V tom příběhu vyskočí ze zelených vln polonahý tělo opálenýho a podrápanýho jabkáče.
Na někoho mrkne.