Jak je vůkol všeobecně známo, tajtrlíkuju v sadech u města Meran v Dolním Tyrolsku. Denně protrhávám intenzivně hospodařené jablečné kultury, které plodí jako zjednané. Denně zírám na třítisícový Gigot a mlsně mhouřím do výloh pro nové pohory. Italský ÚSESy jsou prirozeně k smíchu, Igor Míchal by se psinou zalykal. Ale hrazenáři jsou, čtenáři, Tyrolští bez konkurence: vidět ty inženýrský konstrukce, pomineš se. Denní desítkový šichty berou tělo zkrátka a zakládají na těžkou duševní mohoucnost stoupající po stozích stran a stran.
Najednou rozum škobrtne, uklouzne, právé když měl překročit veledůležitý schod. Hup, prostupná hranice páře švy a než se naděješ, čtenářko, Tvoje vektory jsou rozhašený jak vápno. Věci ale nepřestávají existovat, když je vykážeš za dveře. V nestřeženém okamžiku (zmůžeš se v něm leda na mlčení a chtivé číhání - čekáš drzé zpronikání?) ti povím příběh o zeleném moři. Bude se v něm míchat listí, bystré šlahouny, pokroucené a vrávoravé kmeny, kamenné zídky, železné dráty i zrající plody v černé síti, která jistí, aby vše neodplulo do vesmíru. V tom příběhu budou mít všichni ptáci mohutné sternum na správném místě (a možná vole plné červů). V tom příběhu vyskočí ze zelených vln polonahý tělo opálenýho a podrápanýho jabkáče.
Na někoho mrkne.
Žádné komentáře:
Okomentovat