Pokosy

Je to snad 270 let, co u Trenčína nastoupil do služby c. a k. armády třináctiletý Laco Gabriš. Podpálil les, oblékl bíločervený dolomán a zamířil k pluku generála Hadíka. Věčný císařský voják starší Nicoma Coscy s jaterními skvrnami na temeni a skřehotavou vyřídilkou. Moje milovaná beletrie! Co chvíli mohu být za ramenem dobyvatele Bedřicha II., pruského krále , který mocně hýbal dějinami (už se vidím kráčet do dáli).

Ale co Ty, milá čtenářko? Co se v Tobě odehrává, když zazní polnice? Možná Tvoje nervový vzruchy tápou mezi rychlým a pomalým myšlením, možná se Ti už rozšiřují zornice, jako bys je prokápla rulíkem (nevíš to). Co je ale jisté Tvůj systém 1, ochuzený o vůli, už vysílá mezi zorničky první pocity, intuitivní počitky a reakce, co si o tom všem pomyslíš. 

Když jsi v mládí, čtenáři, četl, kam to s poctivostí dotáhneš, opomenuli říci: Poctivcům vplétají do vavřínových věnců trní. Člověka nelidskostí neuhraneš a zatím, co se stíny plazí nahoru a dolů, svět zmalomyslněl, na tom už se dohodly věky. 

 Přiznávám, svou vážnou lačností bych rozplakal nejedny oči. Snad se to děje až bez příčiny, hrdinství přece není zboží pro jarmareční krám. Mysl má prý zvláštní libost pro příběhy, postavy se zvyky, dovednostmi, starostmi, chybami (toho času jsme v půli slova "kdež").

 Kde jsem ale oči nechal? Chcete snad, aby mě smrt přepadla spící? Chci ji vidět přicházet.