Tráva je po dešti vlhká, procházím kolem ohniště. Patu kosy ve stoje opírám do loketní jamky své levačky a předloktím přikrývám. Z tenké plechové nádobky pověšené za pasem tahám brousek a ostřím, levá pravá... Pak jen přetřu položenou travou a jde se na věc, v půlkruzích horizontální kyvadlo. Trochu líto je mi konryhle, kopretin, jestřábníků, pampelišek, krvavců, srh ne. Šetrná ale pracná činnost to je, i když ji nemá v gesci kosíř čerstvě titulovanej, ještě voňavej. Večer u ohně slyším (a čtenáři, všimni přítomný čas), kdo že to je můj bratr a komu jím jsem. V ruce pivo, platan, za pár týdnů budu jistě prolézat pískovcové soutěsky Českýho švajcu od Hřenska po Staré Křečany, kde jsem kreslil cestní síť. Nebo se budu toulat krajinou nikoho po samé hranici újezdu Hradiště, vulkanických Doupovských hor? Nechám oči viset na pláni, kde bývalo ohromné Komořanské jezero a rybářské vesnice?
Žádný neví
Žádné komentáře:
Okomentovat