Marabus

Pozdává se mi o vysoký ženský hrubých rysů, kterou znám odkdysi z mládí. Kouká se jaksi trhaně, div, že je už po dětech. Proti plachý dívčině, kterou si tak tuze pamatuju je to ovšem změna.  A mládí... to bylo to pomíjivé?
Střídám návyky jak barevný ponožky, ty zlý, hořký, plný dehtu a rychlým pohybem pravého palce nahoru, spíš dolů. Zůstávám ovšem dobrej, jak chleba s máslem, kterýho Hanka do práce donesla kvanta (už má svou jednosměrnou letenku do jižní Ameriky).
Dneska jsem po Čejči jel navštívit manžele Sečkovy z Moravskýho písku, takovou svíčkovou jsem neviděl ani v Tišnově u Štajnhausra. A ty sýrový nítě, to přední! Moravský Toskánsko a nekonečná Bzenecká poušť, Hodonínská dúbrava, jinej kraj, docela jiná nálada. Vím kudy a kam se oře, kde je chrchel nejhloubš, čtenářko, šejdrem jdou mý představy o lidským pachtění, čím že jsem si to?
Je půlnoc a kocour zase trajdá kdesi po zahradě, nesmím spát.
Bolí mě levý dno hrudníku.
Léto je daleko.

Vratky

Co je to návrat?

Kam se lze vrátit?

Jak poznáme, že se máme vrátit, nebo že jsme se vrátili?

Lze se vůbec vrátit?

Není návrat jen zdánlivě podobným místem v budoucnosti?

Je návrat spojen s opouštěním něčeho?

A co a komu navracíme? 

Kdy se vracíme sami k sobě?