Půr felicité

2021. Směju se ti do tváře, protože vidím, jak se tvoje boty začínají točit špičkou nazpátek Není třeba brát do ruky hned kladivo (který bys byl raděj, než hřebík), navíc, když už ho v ruce máš, jako ten hřebík začne jistě vše brzo vypadat. Než ho ale odložíš, věz, že setrvačný krok středem po proudu, to je skoro na hřích. A když ne vlny, prosil bych semtam nějaký ten šplouch.
Že mi šplouchá na maják? Inu, kdo jsem já, abych to popíral. Člověk většinou zmoudří až ve chvíli, kdy mu to k ničemu není. Budoucí zpětné zrcátko na mě drobnohledí už teď, ostatně, milá čtenářko, chraň nás pánbů kudrnatej od kročejí do stejné řeky, ale nebyli jsme už u toho? Rakouské přísloví říká, že přátelství se slovem neuplete a co taková pověst? Slovem by se o takové vplutí do lidských řečí posnažil snad každý, až by lítaly chlupy za obraz. Jen ten čin.
Čtenáři, každé století, dekáda, nás s dosud nezrezlou pravidelností učí, že na spásu z vnějšku se čekat nevyplatí. V tomto navíc všude na světě vítězí povrchnost. Není na čase znovu se ptát, jak udržet čtyřspřeží krajnosti na uzdě? Kde hledat pravdu u člověka, který na ni nevěří? Než válka, jsou třikrát nebezpečnější bublinky v šampaňském? Velbloudi v hrbech?