Na pokraji

Cítíš to?
Jestli jsem si prý upšouk, řka čmuchaje po větru.
Ne. Přišlo léto, už je tady.

To byla dobrá pitka, takový už se nebudou opakovat. Uznale.
V prazvláštním nonsens souznění a trochu přehrávaně.
O maturitním večírku před pěti lety.

V posledních dnech mi narazilo spousta věcí a nepamatuju si ani jednu, časem.
A po dlouhý době jsem se stal vážným salámem. Ten nekomfort nebyl moc uklidňující. Neodbytný.
Dlouho jsem se nedojmul. Nepočítám vykolejení z představ, ale zásah. Pod kůži.
Pouliční muzikanti jsou sběrači špatného svědomí cizích. Jsou?

Už jsem si vzpomněl na jednu. Je to metafora k odkládání nutného (jak zřejmé):

Sedíte před domem, všude jsou roztahané věci. Koberce, gril, časopisy, oblečení spacáky, hudební nástroje, ohniště jen mimoděk doutná a blíží se mrak, který slibuje bouřku.
Sedíte na zápraží, dotahujete srolovaný tabák a okukujete červený pupínek na hýždi, který zbyl po klíštěti.
Je na čase uklízet věci než přijde déšť, aby přivezl další várku práce.
Zatímco dál zíráte do zeleně, čas hlasitě dupe a pobíhá kolem.
Spustí se liják a vy začnete teprve uklízet.


A pak je tu ožehavé prázdno.Celý hotel prázdných pokojů. Jsou prázdné možnostmi příběhů. Ne budoucích, ale minulých. Od pódia stále vane zápach hnijícího kotěte.

Útvar o dlouhém dnu.

Dnešní den nejdelší v roce se těšil, až obalen v mrákotách mraky mračil se na všechny světové strany.
A pak ta otupenost hlavy  (bez užití společensky tolerovaných anestetik) a skelný pohled, strojové pohyby paží u snídaně. To všechno mi napoví - něco je špatně. Čtyři dohody.
Po týdnech volný den, tak nenaplánovaný, tak čistý a nepopsaný. Tak nesnesitelně přeplněný možnostmi, hlavně těmi, které se nestanou a které se na některém na tisíce vzdáleném místě nemohou stát.

Opravdové šílenství je, když děláte věci znovu a znovu a očekáváte jiné výsledky.

Asi je to tím, že jsem se dobře vyspal.
Klišé full-kontakt, že ?
Konečně za poslední týden, kdy jsem začal spát kdykoli jsem seděl déle než pět minut.
Vlaky, autobusy, oběd, divadlo. Všude.
Když trpíte nespavostí, nikdy doopravdy nespíte a nikdy nejste doopravdy vzhůru.
Americký nezávislý film si vzal na paškál i nespavost.
To jsou věci.

Cihličku po cihličce

Čím hloubš se nechávám táhnout, tím víc se mně tam líbí. Čím víc vás pálí žhavým - víc smíchu.
Z hlediska větné/věcné stavby méně předmětů. Tu máš, hnidopiše.
Ale k věci, klubu se z kokonu, larvální stádium mám za sebou. Budu ponrava. Obrazně, jak jinak Chyták.

Žádný samozřejmosti. Nad hlavou mi dnes přelít balon a hořák zněl až po vteřině. Z fyziky jsou to tři sta metry. Něco mě napadne, ale hned to zahazuju, chci říct, žel nezaznamenám. Proč? Neptej se.  Zdají se mi opravdu pěkný sny, sním proto co nejvíc. I když jedu jen pár kilometrů z jatek. Zmatek. Probudím se až na lesné místo kénigu. Byl tu Tristan, ale žádný samozřejmosti. Žiju.
A přihodím sem jeden kousek, který pustil diskuzi v éter. Číst to nemusíš. Spíš

---------------------
Za desatero horami
přičichl k něze kněz

komu voní hra na
celibát?

Lásku nezabiješ
nepokradeš

tak byly vyslyšeny
matčiny modlitby
a z jediného syna
stal se otec

--------------------------

To je tak.
je to prý naivní a trapný, celkem to znásilňuje jazyk, ale o tom jsem nechtěl mluvit
jsem zase u sebemrskačství i když jen v představách.
Vytržené z kontextu:

"komu voní hra na"

Asi to ale za zmínku nestojí, co taky.
A tohle byla hezká fotka.
Boris si to dal.

Stačí.
Nic mě netlačí.

Obecnosti

Pořád jsem nepřišel jak tenhle prostor používat, jestli jsou to paměti plytkostí všedního dne, záznam nálad delších období, zápisník perliček nebo zajímavostí, zpovědní komora nebo místo k hulákání.
Zatím ani jedno,takže nic.
A v tomhle bodě to taky zapíchnu.