Na pokraji

Cítíš to?
Jestli jsem si prý upšouk, řka čmuchaje po větru.
Ne. Přišlo léto, už je tady.

To byla dobrá pitka, takový už se nebudou opakovat. Uznale.
V prazvláštním nonsens souznění a trochu přehrávaně.
O maturitním večírku před pěti lety.

V posledních dnech mi narazilo spousta věcí a nepamatuju si ani jednu, časem.
A po dlouhý době jsem se stal vážným salámem. Ten nekomfort nebyl moc uklidňující. Neodbytný.
Dlouho jsem se nedojmul. Nepočítám vykolejení z představ, ale zásah. Pod kůži.
Pouliční muzikanti jsou sběrači špatného svědomí cizích. Jsou?

Už jsem si vzpomněl na jednu. Je to metafora k odkládání nutného (jak zřejmé):

Sedíte před domem, všude jsou roztahané věci. Koberce, gril, časopisy, oblečení spacáky, hudební nástroje, ohniště jen mimoděk doutná a blíží se mrak, který slibuje bouřku.
Sedíte na zápraží, dotahujete srolovaný tabák a okukujete červený pupínek na hýždi, který zbyl po klíštěti.
Je na čase uklízet věci než přijde déšť, aby přivezl další várku práce.
Zatímco dál zíráte do zeleně, čas hlasitě dupe a pobíhá kolem.
Spustí se liják a vy začnete teprve uklízet.


A pak je tu ožehavé prázdno.Celý hotel prázdných pokojů. Jsou prázdné možnostmi příběhů. Ne budoucích, ale minulých. Od pódia stále vane zápach hnijícího kotěte.