Vlnou v davu.

Pozdním gestem tě, čtenáři vítám do dalšího roku.

Nalepenej na vlně. Radio tidal wave.
Zatáhnul za obojek a přiblížil tak svého emojinocha.
Když už jsem u vé.
Viking vyrobil vlka. Venda vleče vagon vlasů. Vilně varuje. (Chleny měsíc zpět)
Teď jen velké a malé lustry bílého světla. Chomáče.
Neříkáme blbá, ale ujetá nebo střelená. Jako bych čekal na vlak.
Vidím často svůj afekt, pnutí. Povídal mi to Kubák když jsme šli sněhem do kopce a fičelo.
Proč ta potřeba ?

Jsem dlouhodobě zaneprázdněn, dlouhodobě neprázdný, plný (jídlo né).
A samozřejmě tu jsou jiní, další, malí a poblouznění nadějí s očima jako chomáče, jindy jak dvě vypálený pojistky. Takový věci se dějou. Obrovskej kombinát. Obrovskej.
U vedlejšího stolu seděl pan Rozkopal. Možná ani neví, že už s ním po měsících nebydlím.
Dnes se snažím najít jména, jako bych jimi odlehčil tíži, nijak naléhavé.
Nesmíme se ohlédnout.

Podlehnutí slovu

Něco číhá za stromem.
Ústy klasika: To se ale nestane taková věc, že by se stala.
Nebo: To by jeden neřek, jakej jsi takovej filuta, jak típeš vajgl o kus namrzlýho zábradlí, takovej filuta. To by jeden neřek.
Nemůžu tam poslat nic, v novinách neberou a strojopis sotva přeskočí vlastní laťku. Pár orlů bělohlavých se sneslo na zem. Číhají za stromem.
Pár dní poté se za zdí ozval hekot, otočil jsem se na bok.
Participující pasta a pasta prostá. Véna vidí minci.
Představuju si, že stojím veprostřed kolotoče, ale neotáčím se.
A když to rozvinu:
Osleplé střepy hvězd se krčí pod zaprášenou pěnou dní.
(Má ztvrdlý hrot a zaníceně tře se o naškrobené plátno tmy)
Za zdí to byl hlas v pravdě nakřáplý, zmateným ukazováčkem ukazoval na ospalé mraky.
Říkala to tuším Inka, je to podlehnutí slovu.
Tak úsporně a jasně, že to snad v té (snad jen dnešní) přehršli slov zaniká. Pěna dní.
Na neviditelném psu to bylo zase "doba vymknutá z kloubů", dost možná kitát staršího data.
Klement Bochořák. Ale co bych mluvil pořád o sobě. Chci to dělat kvůli textu,
který prozatím klopýtá.

"Je příliš kalu na mém dně
co říct chci, nikdy nepovím
dvě lípy lomí větvovím
... v hluchoněmé tmě."