Něco číhá za stromem.
Ústy klasika: To se ale nestane taková věc, že by se stala.
Nebo: To by jeden neřek, jakej jsi takovej filuta, jak típeš vajgl o kus namrzlýho zábradlí, takovej filuta. To by jeden neřek.
Nemůžu tam poslat nic, v novinách neberou a strojopis sotva přeskočí vlastní laťku. Pár orlů bělohlavých se sneslo na zem. Číhají za stromem.
Pár dní poté se za zdí ozval hekot, otočil jsem se na bok.
Participující pasta a pasta prostá. Véna vidí minci.
Představuju si, že stojím veprostřed kolotoče, ale neotáčím se.
A když to rozvinu:
Osleplé střepy hvězd se krčí pod zaprášenou pěnou dní.
(Má ztvrdlý hrot a zaníceně tře se o naškrobené plátno tmy)
Za zdí to byl hlas v pravdě nakřáplý, zmateným ukazováčkem ukazoval na ospalé mraky.
Říkala to tuším Inka, je to podlehnutí slovu.
Tak úsporně a jasně, že to snad v té (snad jen dnešní) přehršli slov zaniká. Pěna dní.
Na neviditelném psu to bylo zase "doba vymknutá z kloubů", dost možná kitát staršího data.
Klement Bochořák. Ale co bych mluvil pořád o sobě. Chci to dělat kvůli textu,
který prozatím klopýtá.
"Je příliš kalu na mém dně
co říct chci, nikdy nepovím
dvě lípy lomí větvovím
... v hluchoněmé tmě."
Žádné komentáře:
Okomentovat