Už zase sedím v Xku, mám to tady rád. Často nedělám nic, co by stálo za řeč. Různě neužitečně přemýšlím. Naštěstí netrpím na nemoci seriálů, filmů a zábavních stránek typu amk atd, ovšem mám jiný démony značící chudokrevnost duše. Hádám, že se snažím dát dohromady tu jednu velkou skládačku, ale nepovede se mně to, jen bohapusté blížení.
Píšu už jen málo, není to nijak závratný, ale všímám si, jak ze mě odchází radost a dost obecně cit. Prostě už některý věci moc neprožívám. Je to obrana proti nevímčemu. Možná se mě víc líbí možnost možnosti než skutečně dotažená věc. Nějak jsem přesvědčený že na to mám. Že na všechno mám, jakože jsem schopný.
To jsem ale pořád v rovině možnosti. Na poli praxe nemám nic, co by stálo za řeč.
Zvláštní, asi píšu o něčem dost obecném,co jistě zažívá spousta lidí.
Hovořili jsme s klukama o normálu. O nějakém nastavení, defaultu, ve kterém člověk žije a bez ohledu na povahu normálu jej člověk prostě žije.
Žiju v normálu.
Žádné komentáře:
Okomentovat