Ze spousty věcí ještě nesněžilo. Mluvím o sněhulákovi.
Sedíme nazí u řeky a skoro se dotýkáme života. Před týdnem se oženil.
Jediné co jsem chtěl opravdu uchovat je paměť na setrvání nezměněného stavu vědomí v tom změněném.
Já na brahmu, brahma na mě.
Větrem a ostře přímo do transu. Je to pád, je to hluboký leh dýchání přes bílou tenkou trubičku.
Jako bych se naučil nový trik, který nevím jak smysluplně zapojit do svého života. Jako se zapojuje šňůra od vysavače. Nebo jako jsou zapojené koruny v bučinách.
Ve stodole vyrostlo sršní hnízdo. A kolem chalupy čtyři vosí v zemi.
Už zase hledím z výšky na tepající Úvoz až k jícnu Mendlova náměstí. Vzpomínka na Luisu.
Měla za nehty rub stínu Francie. Snová až přízemní. Jako dva ruby magnetu.
Nakonec ležím v podkrovním pokoji a učím Kuře na kytaru hrát.
A pak je tady ta vlídnost. Vším prostoupená vlídnost.
Žádné komentáře:
Okomentovat