Sklíčko

Dívám se do začouzenýho sklíčka a promítám
před dvěma zimami jsem seděl v druhém patře opuštěného bytu a čudil
v bytě mého opuštěného dětství jsem věděl, že za rok už nebude v paměti
jezdilo se na seník a skládačkou k žumpě až k rybníku
jehož jméno si nepamatuju
Ve většině zážitků vystupuje ten kouř a už
už ani nevím co to bylo, velbloud? viržinie?
bledý rána na střeše spořitelny jen ve společnosti
plašiče holubů
a nebo ta shrnutá unavenost v prachovských skalách
tam to bylo málem poprvý s tabákem
nebudu se vykrucovat
sundám z oka sklíčko začouzené ubíhajícím diákem paměti
a jdu na balkon

betaverze kyborga

Tramvaj zastavila a vypnula motor.
Vytáhnul jsem z ucha klíčky. Na pět vteřin vše zamrzlo
Nešlo stihnout se ani pomodlit, když zvonek cinknul a kola pokračovaly v jízdním řádu.

Po poslední zkoušce jsem si poručil drip
a četl až jsem sám sebe nepoznával
že to stále umím
balit si cigarety a strnule zírat mezi řádky
jak stará tiskárna linkující zleva doprava sem tam
a vrnící jak jedna z betaverzí oka kyborga

Za chvíli se konečně vyspím

třeba divadlo

Vůbec nevím kam se poděla moje radost ze psaní.
Psaní do neznáma, kam se jednou za čas podívám zahulákám do elektronický vrby a jdu o dům dál.
Je mně dobře a trnu nad jarem, které co vidět přichází.
Čtu Mapu Anny od Marka Šindelky.
A je to strhující.

Je lepší žít příběhy, které si nepamatuju nebo pamatovat příběhy, které jsem neprožil?

Dělám brilnatní brokolicovou polívku a vůbec to s tím vařením teď stojí za to.
Vím co bude a nemám tak prostor pro další myšlení.
Fotím na FED3 už tam mám černobílý film až se dostanu ke skenu, pošlu i pár barev.

V lazebníku odprášených zítřků leží pomatená myš.
Tentokrát ji z toho kbelíku pustím. 
neboli
Zákrutou svědomí nahmátnu pavouka, už se nevzpouzí

A taky už se několik pátků chystám do nějaké prózy, ale nejdřív číst, pak režim
a pak snad někdy i to třetí
jestli mi ovšem mezitím do cesty neskočí něco jinýho
třeba divadlo