Domnívám se próza

Ve snech to končí, zaspíš den.
Zuřivým staccatem ti mraky připomenou od čeho jsou tady.
Pokoj zavalí namoklá bavlna, v decimálce dny.
Pouhým pohledem lze proděravět krk, kde kdysi sídlilo vole.
Mezi zástěnami návěsu se při svištění německou dálnicí třepou zašité bankovky,
prokletí a štěstí, které časem samo vyplatí se z podoby.
Dost bylo stínoher, už jen stínání listu a vzpomínky zatavené latexem do vlastní atmosféry.
V údolí sveřepě dřepí svalnaté buky, nivou zem proplétá věsenka nachová a trosky kdysi bujných jasanů, dozajista původních.
Připlácnout na oči klapky, skučení nemotorných pantů (pamatujou moji prabábi v kolíbce) a v ohlédnutí je vždy ještě jedno domnělé.
Těžcí frajeři světové prózy.
To vás moje mrákoty berou v patrnosti.
Pádem nazad přestávám být člověkem.

Přikázán k dada

Podzimní tanec kolíčku

Henge Jogenpier se probudil k životu.
Roztřesená polská dívka vžívá chladnou vodu celým tělem.
Jako každý jiný den krajina tone ve světle.
Malý světlík rozjitřen magickým slovem básně a čas uniká v ořezávátkách, těch černých dírách přítmí výtvarné učebny.
Zatoulaný kotě duplo do kaluže, už za týden zase bude mít kde bydlet.
Vazby v knihovně semkly přebaly a jako jeden tvor obtěžkávají nepozornost procházejících studentů, kteří teprve zjistí, co je to znalost. V útrobách tepelných čerpadel se desítky metrů dolů a vzhůru prochází chemie, půdní organismy to přes plášť výborně slyší.
Na zahradě se svléká Quercus rubra, už brzy odhalí i vzdálený hrad.
Padající švestky se zastavenou ručičkou hodin věší do vzduchu, však jen do doby, kdy pod nimi sadař shrabe listí.
Brno rozhrnul chladný vítr a nakrabacenou paměť odehnal neznámo kam.
V pozlaceném kalíšku stydne káva. Své o tom ví Henge Jogenpier, dnes naposledy zívl.