Henge Jogenpier se probudil k životu.
Roztřesená polská dívka vžívá chladnou vodu celým tělem.
Jako každý jiný den krajina tone ve světle.
Malý světlík rozjitřen magickým slovem básně a čas uniká v ořezávátkách, těch černých dírách přítmí výtvarné učebny.
Zatoulaný kotě duplo do kaluže, už za týden zase bude mít kde bydlet.
Vazby v knihovně semkly přebaly a jako jeden tvor obtěžkávají nepozornost procházejících studentů, kteří teprve zjistí, co je to znalost. V útrobách tepelných čerpadel se desítky metrů dolů a vzhůru prochází chemie, půdní organismy to přes plášť výborně slyší.
Na zahradě se svléká Quercus rubra, už brzy odhalí i vzdálený hrad.
Padající švestky se zastavenou ručičkou hodin věší do vzduchu, však jen do doby, kdy pod nimi sadař shrabe listí.
Brno rozhrnul chladný vítr a nakrabacenou paměť odehnal neznámo kam.
V pozlaceném kalíšku stydne káva. Své o tom ví Henge Jogenpier, dnes naposledy zívl.
Žádné komentáře:
Okomentovat