Ve snech to končí, zaspíš den.
Zuřivým staccatem ti mraky připomenou od čeho jsou tady.
Pokoj zavalí namoklá bavlna, v decimálce dny.
Pouhým pohledem lze proděravět krk, kde kdysi sídlilo vole.
Mezi zástěnami návěsu se při svištění německou dálnicí třepou zašité bankovky,
prokletí a štěstí, které časem samo vyplatí se z podoby.
Dost bylo stínoher, už jen stínání listu a vzpomínky zatavené latexem do vlastní atmosféry.
V údolí sveřepě dřepí svalnaté buky, nivou zem proplétá věsenka nachová a trosky kdysi bujných jasanů, dozajista původních.
Připlácnout na oči klapky, skučení nemotorných pantů (pamatujou moji prabábi v kolíbce) a v ohlédnutí je vždy ještě jedno domnělé.
Těžcí frajeři světové prózy.
To vás moje mrákoty berou v patrnosti.
Pádem nazad přestávám být člověkem.
Žádné komentáře:
Okomentovat