Začátek nultých let

Někdo mi sem chodí na perníček, tak jsem upekl něco k snědku.

Začátek nultých let jsem spatřil jedenáctiletýma očima. O čtyři roky starší brácha dostal Símens MT50 a do noci mu podmořsky modré světlo svítilo do očí, jak si psal s první holkou. Já hrál sám proti sobě lego s šachama zároveň a když byli rodiče v práci, zapínal jsem na win 98 vytáčený internet. Když byli doma, chodili jsme hrát na počítače do domu dětí nebo ke kamarádovi, jehož rodičům to nevadilo. S vestou a kšiltovkou dozadu na bmxku jsem  bezděky napodoboval osmdesátky ve státech. Jezdil jsem proklatě nízko a pro strup bylo vždy blízko.
Když vyšlehly ohňostroje a famfáry novýho milénia, můj jásot brácha zchladil hláškou generace: "Seš trapnej." Ještě mi nedocházelo, proč mi na pevnou linku volá nějaký klaus a žádá o politickou podporu. V bahně za městem parkoval cirkus a ač všichni ze školy měli volňásek, já šel radši s tátou na pole sondovat chemický složení půdy kovovou sondýrkou do plastových pytlíků od mlíka, který v sámošce tenkrát ještě byly.
Později mě k obrazovce přikovalo ICQ "ajsko", čet na atlasu, později xchat.cz, spolužáci.cz a jiný kouty internetových dějin, dnes propadla a výsypky kterým není nikde konec. Ve dvanácti jsem přestal chodit na strojek a definitivně se vizuálem vymanil z huligánský škatule. Kantorky mě začly tahat za pejzy a když u spolužáka našli pytlík s gandžou, málem ho vyloučili. Ředitelovo fackování kluků za mizerný mravy bylo tenkrát na vrcholu. Někdy tenkrát se učitelce hudebky dostala do klavíru tu myš, tu kondom. Každá si vynucovala autoritu disciplínou a násilím, ostatně naše hormonama pulzující krevní řečiště měly školu na háku na salámu a nejblíž pozadí.
Politika mi už tenkrát vázla za nehty. Četl jsem série komiksů Dlouhý nos vždy v pátek na zadní straně lidových novin. Dole vpravo bývala rubrika Poslední slovo, někdy s Neffem, jindy Rejžkem, Šustrovou nebo Ludvíkem Vaculíkem, kde je mu konec?
Nejmilejší byly samozřejmě léta. Od rána do večera po koupalištích, hříštích a ulicích. Nebýt obživy, snad bych se ani nevrátil domů. Po víkendech jsme seděli u dračího doupěte a rozlévaly vřídla představivosti sobě navzájem.
Jezdil jsem na volejbalový soustředění s holčičími družstvy mých vrstevnic, které mamka trénovala a myslím, že tam někde jsem to začal tušit.
Na zemi nejsem jenom sám pro sebe.

Nadlehčený balon, medaile za zbabělost

Posílám pohlednici do Bruselu. V Olomoucké hospodě u Magora visí v čele loubí první president České republiky. Václav je vkusně nasvícen, fotil ho prý Tomki Němec a co se vyobrazení týče - důstojnost sama.
Pod křeslem na mě tiše šeptají parciální derivace a dvojité integrály inženýrské matematiky. Za dvaaosmdesát hodin se uvidí, jak moc si mohu dovolit červený diplom.
Celé dopoledne jsem poslouchal o bubácích na hradě v Ivančicích a o stepi, která snad mohla být primárním bezlesím.
Čtenáři ! Po 333 měsících života se učím ovládnout klaviaturu. Každá hudební průprava se počítá.
V mých uších dovedu prstama vyloudit Half light I od Arcade fire, dobrý žejo.
Můj fousatý doktor obývá bytek s rozhledem a je tuze sám.
V nestřežený chvíli za skelným pohledem poznám přítele.
Chybí mi naše černá figurína, se kterou tanec nebyla nikdy potíž.
Sním o velkém projektu a ráno se mi opět nechce mezi živé.
Zajizvenou paměť drápu, jako by už dávno byla zarostlá s povrchem kůže.
Moondog byl americký avantgardní skladatel. Vynalezl spousty hudebních nástrojů, chodil ve vikingské helmě po šesté avenue, hrál na ulici. Zanechal úžasně obsáhlé dílo, pohodím píseň.

Rozborka

Bahnitý Žďár nad Žďasem je skoro k politování. Ze špice zelené hory se den začal opět natahovat.

Když Vít zmínil, že jeho projev je přeci agresivní, projevil pasivní agresí ironickou poznámku pro své přání, aby ona místo pasivně-agresivního projevu přešla do agresivního.

Babičku netrápí popálená linka, vždyť všechno pujde brzo do hajzlu.

Zatímco přelstívám navigaci, drnčí zbytky posypu o karoserii. V Adršpachu si hoví sněhová výležiska. A tuhý mráz.

Drželi jsme prskavky a šeptali dětem, že v přízemí u stromečku cosi zvoní. Vánoce jako malované, akorát dospělýma očima. Přestáli jsme je v celosti.

Důsledek udělení státní ceny za literaturu mi přistál v dlaní.
Citlivý člověk.
Nejlepší Kandidát
Možná, že odcházíme.

Bylo mi připomenuto, že jsou tady nejen jisté vlohy, ale že i já se bezděky vracím po lince času do šlépějí těch, kterým jsem dědicem.

Černidla noci skryjte toto lože a ty, nepaměti, rozptyl tuto hodinu do povětří.

Bílý obrys, němý zvon

Zápisky z 15. prosince 2015:

Pod zříceným hradem Štamberk je kamenné moře a známá Mrákotínská žula. Ta něco pamatuje: kvůli obelisku, který teď stojí na nádvoří Pražského hradu zavedli v roce 1928 železnici až na místo.
Jen kvůli žule staré stamiliony let.

---

Trhnu hlavou a je půlnoc.
Voda v krajině je vodou 
vodohospodářských opatření, gravitačních vod, 
funkčních využití niv a především tušením suché nádrže.
Pod Borkem 2

Jana se jen přísně podívá
coby ne
vždyť vedla za ručičku víc jak stovku bakalantů
a stejně rozumu moc nepobrala

už je ale pozdě
a taky není právě všední končit den básní. 
Tak tedy Zuzano Lazarová:

Na konci číhá něco jemného
nesnesitelně hladkého
Není to vchod ani východ
Žádná řiť o dvou koncích
ani rozpárané břicho láčkovce
Spíš kluzký oblázek světla
Bílý obrys
němý zvon
zvon bez srdce
a záblesk krutosti
po kterém se člověk jen smýkne

Do jícnu temnoty zateče slunce
Hlas zvonu stroste s krajinou
A jeskyně těla zamrzlá v kůži
pukne jak larva

Listopadové tišiny

Listopad jsem procvakal jako krajinář.  Hády, park Včelný, niva Javornického potoka, polní cesta nad Jahodovem, chajda na Bělé, poník kdesi v polích mezi Malhostovicemi a Čebínem, středeční ráno v Tuřanech. 

Poznámky k zítřejšímu výletu

MAPU!            večer út
oblečení            večer                                          SÝR
HŮL?               Bolungarvík ?
Jídlo KOMPL     večer                                        6:30 za Varšavou
věci - co nechat                                                 Řeka + rybník    KRAJINA
zabalit ráno
Hadr na plachetku                                            písky - bříza + bory
PŘEDMLUVA

Nebylo bylo

Nazdar čtenáři.
O mojí poště ví web víc než já: včera mi přistálo psaní od Agentury ochrany přírody a krajiny, Žďárské vrchy. Nabízejí spolupráci nebo jen práci?
Mezi borovicemi akáty a třešněmi černá buchtuje a já až po hodinách vzpomenu na zimolez, rod lonicera.
Už umím spočítat jaké základy musí mít můj hrob a o kolik na něm sedne po letech hlína.
To je teprve tíha.
Profesionální foťák šílí v závratích, ulehá do polštářů bílých jak dětský stesk.
Já mezitím stahuju dvoje ponožky, vrstvu po vrstvě. V Hádeckém úpadu nemilosrdně označuju nálet který zůstane v budoucím parku návštěvníkům na očích. A který projde žehem.
Zírám přes zasíťované okno jako do klíčové dírky. Čas bilancí, zimní spánek.

Den před odjezdem do Pouzdřan

Bydlení bylo v Potštejně.
Jako bychom byli v Mutěnicích snad, v kopci jako Čebín.
Vidím to matně, ale kráčel jsem ulicemi sem tam jakoby nic.
Jako cizí návštěvník cizího města, o kterém vím jen jedno.
Střih.
Najednou jsem byl pak u ní v domě, byla otočená k lince a já za rohem tiše popadl dech, ale zahlédla mě. Pak už jsme jednostranně mluvili, jak jde život.
Sen jako echo ozvěn.
Kolem prošel mladý vousatý muž a vypadal jako Jiří, nechtěl jsem mu být na blízku.
A pak její tři děti, Kristin, Oern a třetí ještě nemluvně.
Nepamatuju si konec, ale myslím, že mě objala.
Ráno jsem nechtěl bdít a bylo mi smutno.

Kouzlo suchého ledu

Egon Sirka si už opět zatrhl ohmataný strup. V územním plánu totiž je, co být nemá a Egon tak freneticky ťuká myší do mapy, měl by zavřít pusu.
Na vesnici o dvě sta kilometrů jinde staré báby v autobuse tlachají.
O tom, že nejsou v obchodě vejce a jedna z nich tak nemůže buchtou uklidnit vnuka, kterého vychovatelé ve škole trápí a vnuk kouše. Zatím co její manžel už standardně chrní, ona že zvládne posekat fůru dřívího a v čem že jezdí ten jejich soused Ajsman.
To ovšem vůbec nezajímá prastarý buk, který už třetí století drží bobříka mlčení kdesi v pralese Bukačka. Z hlediska věčnosti je mrtvý i on.
Když se suchý led zalije vřelou vodou v z dušičkové hlavě dýně, nadělá v mžiku z karnevalu osudový danse macabre.
Lom Bílina je naopak nejnižší místo státu, hned po propasti Macocha. V Macoše je navíc život: živoucí jelení jazyky, zelené jako puškvorcový čaj.
Když se mluví o krajinném rázu nebo krajině kulturní, je nutné první dobrou obsadit Popelínem, to dá rozum. Kdo ví, zda jeho chodníky jsou stále počárané slovy stárnoucích básníků.
Egon si promne víčka, územní plán už vypadá opět k světu.
V mezidobí si kocour Masaryk hřeje své útočiště pod postelí.
Má oči jako had a ocas jako zrádnost lstivé šelmy.
Ví o tobě, čtenáři.

Poryv

Vítej, čtenáři, do vřelýho podzima, který fukou pod dveřmi žene útržky vzpomínek rozdrásané časem.
Jak jistě víš, lítice politické kampaně už napjala hlavy do všech stran a už se ví, že ji zastřelí jen lid salvami hlasovacích lístků. Ozvěny vichřic ze severních zemí slyším ještě dnes. Trnu nad kruhem listího mezi řadou kovových mašin po obou stranách ulice Rotalova a najednou je mi jasné, proč si ten náš kocour taky honí ocas.Ve státě Washington léta páně 1940 vítr sfouknul visutý most, když se nárazy trefoval do rozvlněné konstrukce a najednou vím, proč se takový mosty u nás nestaví. O čem mluvím znáš, čtenáři.
Moje kolo chce taky dofouknout, krážem městem svýho řidiče vkliňuje do zázemího domova.
Prach a jíly naváté z celé země jsou v šílených horizontech založené pod celým Brnem kde dlím. Co ale o jílu může člověk vědět, dokud si jej nerozetře jazykem o patro a nepozná, jak škrábe a mezi zuby teprve. Spraš jsi a ve spraš se obrátíš.
Ve hvozdech a lesích zvláštního určení jsou schováni lesočeši jako srnky plaší.
Závan nese vzduchem vylekané otěže.
Shlédnu do dlaní a vím, kam patří.
Z novin čteš, čtenáři, o horách českých paprik, které nikdo nechce. Mléka nalitá do brázd v protestu k dotačním programům nemluvě o paběrkách brambor, řep.
Už nebude trvat dlouho, než osobně uvíznu v kontejneru, třeba s hnijícími banány, nohama směrem na zenit.
To docela vadí, protože kdo pak pustí chudáka kocoura Masaryka zpátky do tepla domova?
Kdo bude psát za Sirku blog?

Polibek královny Sermiramis

Když teploměr pípne cuknu sebou, za víčky oči ještě pálí z nakrájený cibule.
Rozžvýkej chleba, pomůže, mi řekli.
V pěně dní každý nepochodí, zítra bude obzvláště našlehaná.
Když může být blátivé myšlení, tak slovesnost veškerenstva už otevřela dvířka Pandořiny.
Poslouchání vážné hudby má vedlejší účinky a teď
právě teď bych rád zakřesal slovem, slovem kořenil, máchal, míchal,  řídil slovem a prskal slabikami, nalákal rozverný slůvka na krajáč mlíka, omámil způsobné větičky kompozicí vzdělaného projevu, stal se dirigentem sazby, mašinfírou slovosledu.
A teď prozradím životní taktiku: úlekem do technického oboru na dlouhou lhůtu živím hlad po duševní stravě. Chudáci antropologové, sinologové, experti sociálních médií: dlaň hutné zeminy a hrábě jsou jim tišinou.
Kořeny mého času rostou hluboko do techniky aby má slova jednou dozrála jako plody Médie ve visutých zahradách královny Semiramis.
Už teď ale cítím na víčkách její polibek.

ICELAND 2017