Někdo mi sem chodí na perníček, tak jsem upekl něco k snědku.
Začátek nultých let jsem spatřil jedenáctiletýma očima. O čtyři roky starší brácha dostal Símens MT50 a do noci mu podmořsky modré světlo svítilo do očí, jak si psal s první holkou. Já hrál sám proti sobě lego s šachama zároveň a když byli rodiče v práci, zapínal jsem na win 98 vytáčený internet. Když byli doma, chodili jsme hrát na počítače do domu dětí nebo ke kamarádovi, jehož rodičům to nevadilo. S vestou a kšiltovkou dozadu na bmxku jsem bezděky napodoboval osmdesátky ve státech. Jezdil jsem proklatě nízko a pro strup bylo vždy blízko.
Když vyšlehly ohňostroje a famfáry novýho milénia, můj jásot brácha zchladil hláškou generace: "Seš trapnej." Ještě mi nedocházelo, proč mi na pevnou linku volá nějaký klaus a žádá o politickou podporu. V bahně za městem parkoval cirkus a ač všichni ze školy měli volňásek, já šel radši s tátou na pole sondovat chemický složení půdy kovovou sondýrkou do plastových pytlíků od mlíka, který v sámošce tenkrát ještě byly.
Později mě k obrazovce přikovalo ICQ "ajsko", čet na atlasu, později xchat.cz, spolužáci.cz a jiný kouty internetových dějin, dnes propadla a výsypky kterým není nikde konec. Ve dvanácti jsem přestal chodit na strojek a definitivně se vizuálem vymanil z huligánský škatule. Kantorky mě začly tahat za pejzy a když u spolužáka našli pytlík s gandžou, málem ho vyloučili. Ředitelovo fackování kluků za mizerný mravy bylo tenkrát na vrcholu. Někdy tenkrát se učitelce hudebky dostala do klavíru tu myš, tu kondom. Každá si vynucovala autoritu disciplínou a násilím, ostatně naše hormonama pulzující krevní řečiště měly školu na háku na salámu a nejblíž pozadí.
Politika mi už tenkrát vázla za nehty. Četl jsem série komiksů Dlouhý nos vždy v pátek na zadní straně lidových novin. Dole vpravo bývala rubrika Poslední slovo, někdy s Neffem, jindy Rejžkem, Šustrovou nebo Ludvíkem Vaculíkem, kde je mu konec?
Nejmilejší byly samozřejmě léta. Od rána do večera po koupalištích, hříštích a ulicích. Nebýt obživy, snad bych se ani nevrátil domů. Po víkendech jsme seděli u dračího doupěte a rozlévaly vřídla představivosti sobě navzájem.
Jezdil jsem na volejbalový soustředění s holčičími družstvy mých vrstevnic, které mamka trénovala a myslím, že tam někde jsem to začal tušit.
Na zemi nejsem jenom sám pro sebe.
Žádné komentáře:
Okomentovat