Za týden nalétám stovky kilometrů vlakem.
Perspektivou se vtěluji do bytosti mladého Jana Pernera, inženýra par excellence.
Tragicky zahynul tři dny po třicátých narozeninách, kdy mu při jízdě narazil sloupek návěstí do přechytré hlavy. Je mi osmadvacet.
Po cestách jsem pozorovatelem i objektem dokumentaristů, loudilů a především vlastních předsudečných soudů. Zrovna teď mi ve starém Hradeckém bytě přítel z mládí vaří nudle.
Čtenářko, no posuď: čtyřsetleté parkety, místo rovných stropů loubí v kuchyni kam se podíváš, starý zaprášený balkon s výhledem na město a teď poenta:
Hradec Králové byl dlouhý dekády pevností, kterou se jali bourat až na konci 19. století a kopec ve středu města tu není pro nic za nic. Jako srdce tvrzi jej navršili z pusté roviny České křídy.
To se mě příliš netýká, přes půlnoc se prospím na čtyřsetletých prknech, které kdysi nesly nejednoho důstojníka rakousko-uherské armády, žaláře národů.
Najednou se čas prorotuje kamsi vpřed, do třicátých let jedenadvacátého století:
až budu kdesi v pralese očumovat pupeny, jedlový zmlazení
a děsivý pusto po václavce
uslyším líbezný
docelá nenápadný
liščí ticho
Žádné komentáře:
Okomentovat