Společně s podšálky se v horní poličce stále hromadí bílé hrníčky se zlatým lemem. Na svědomí je má Čína a nemyslím teď firmu Kobayashi. Kdo neviděl Obvyklé podezřelé, jako by nebyl.
Ale k věci.
Za co asi byla ta kniha desetiletí? Pro povídku triceratops, ke které se Dáša ještě nedostala? Pro zvídavost Lenky, která čeká na nestřežený okamžik? Pro Editinu rozpolcenost, , která zatímco nepříčetně ječí na Vladimíra, on už tuší, jak s její spící přítomností bude jezdit celou noc autem po městě a tiše šeptat, že i když jsou v sobě naprosto ztraceni, přece se z toho nemusí zbláznit?
Nebo za to může Leoš, který se bojí, co za dopis nalezne v poštovní schránce? A co se stane poté, co jej rozškube a pošle propadlem kontejneru do dějin?
Ne, určitě za to může Michal, který vypráví své Věře o kostřičce ptáka, kterou dostal od svého otce poté, co Michal našel za domem mrtvého hýla a chtěl si jej nechat u otce hygienika vycpat. Otec mu poté vyprávěl o mechanice mohutného ptačího sterna...
A co Oldřich, který se chorobně bojí ptáků, ale když se dostane do svého, precizně zpracuje projekt záďové nadstavby s nosičem kormidla a kormidlového peně od os přes středy, kóty až po modré trysky, náhledy nárysů a bokorysů, se kterými si poradí loděnice Odense Lindo s osvědčením Lloydova lodního registru, jsou to přeci zkušení seveřané.
Jan Balabán - Možná, že odcházíme
Žádné komentáře:
Okomentovat